Jéňa Nebojsa

Jednu zimu ztrávil Jéňa u babičky na venkově, kde také navštěvoval školu. Byl tehdy malý ještě kluk a chodil teprve do druhé třídy. Na venku mají děti odpolední vyučování a v prosinci po škole přicházejí již za tmy domů, zvláště ty, které bydlí dále od školy. A k těm patřil i Jéňa.
Pokud cesta vedla obcí, bylo mu hej, avšak přišel kousek, který byl ošemetný. Kolem jen zahrady, z nichž blikaly sice z domů světélka, ale přímo u cesty nebylo obytných stavení. Dva hluboké příkopy táhly se podél silnice a černaly se příšerně. V jednom místě se cesta zahýbala a na tom ohybu čekávala již na Jéňu buď babička nebo chůva Nána s lucernou. Ach ta lucerna, ta byla Jéňovi tím, čím plavcům na moři je spásné světlo majáku.
Nedivte se děti, že se Jéňa trochu bál. Vždyť byl ještě malý, ale statečně svůj strach překonával a nikdy se nepřiznal k tomu, že se bojí. Prozpěvoval si cestou, aby si dodal kuráže. Vlastně on třeba se skutečně nebál a prozpěvoval si proto, že mu bylo veselo. Jednou však se přec jen doopravdy polekal. A to se stalo za jednoho prosincového odpoledne, kdy nebylo sněhu, který v šeru vždy tak hezky vyřazuje, že všechny předměty jsou dobře k poznání, kdy stromy vypadají krásně, keře se netemnějí jako skrčené postavy a příkopy se nečernají. Ano, nebylo tehdy sněhu a v zahrádkách a podél cesty zato plno smutných a záhadných stínů. Jéňa však kráčel statečně, prozpěvuje si Hoj ty sokolíku malý, a aby jo se ujistil, že se nebojí, poskočil si na jedné a zas na druhé noze. Však co to? Divný zvuk se za ním ozval. Ohlédl se- nikdo. Šel dále. Ticho. Začal zas zpívat a zas si poskočil. A hle zas něco za ním zarachotilo. Ne, nemýlí se. Někdo musí v blízkosti být. Zrychlil krok. Ohlíží se. Nevidí nic podezřelého, jen ty příkopy se tak příšerně černají. Snad v nich někdo číhá. Dal se do poklusu. A tu zas to rachotí a řinčí. Utíká rychleji a stále v patách někdo za ním. Ohyb je nedaleko. Neptejte se však, jak rychle jej Jéňa doběhl. A čím více utíkal, tím více to vzadu za ním harašilo, bubnovalo, rachotilo, jako kdyby ho deset rarachů pronásledovalo. Ale tu již kmitlo světlo lucerny a babička volá: Proč tak letíš kluku? Vždyť se celý uženeš! A jak jsi zpocený! Co to vyvádíš? Jéňa se jen chytil babičky za ruku a neříkal nic, až teprve když naň doma doléhala, přiznal se, že ho někdo honil. Ale to snad ne Jéňo, vždyť nikdo nešel za tebou. To ses jen planě něčím polekal a pak strach má velké oči. Já však slyšel zřetelně, jak to za mnou klape. Ano, určitě jsem to slyšel. Jelenka, jeho sestřička, byla z jeho vyprávění celá rozrušená. A víš to jistě, že to harašilo? Vyzvídala. No jistě. Vždyť, když jsem se rozběhl, klepalo to za mnou, a když jsem se zastavil, přestalo to také a schovalo se to do přikopu asi – vykládal Jéňa. Jelenka trnula hrůzou. Co to mohlo být? Co to jen mohlo být? Mezitím vypil Jéňa svou svačinu, odnesl nádobí do kuchyně a vrátiv se chopil se školní brašny, aby vyndal si učení a vypracoval své úkoly. A jak tak brašnou chodil na stůl (se svou školní brašnou nezacházel Jéňa nikdy příliš uctivě a něžně), co to? Zas ten zvuk, který mu zněl ještě v uších. Ano, určitě týž zvuk. Zatřásl s ní prudčeji. Není již pochyby, v tašce vězní ten rarášek, který ho tak polekal. – Ovšem, rázem si vzpomíná! Od Jarky dostal hrsť ořechů a ty nasypal do tašky, a ony to byly, co při prudkém pohybu o dřevěné pouzdro na péra narážely, a poskakujíce s utíkajícím Jéňou, harašily a bubnovaly mu za zády tak záhadně a příšerně. Musil se tomu upřímně zasmáti a Jelenka, když jí vše vysvětlil, smála se s ním. Babulko, volala Jelča, již víme co honilo Jéňu! Ořechy to byly!
A dřív než začal Jéňa psát svůj úkol, rozlouskal si s Jelenkou oříšky a dobře si na nich pochutnali. A tak skončila ta hrůzostrašná příhoda vesele. Od té doby Jéňa, i když se mu někdy leknutím z něčeho záhadného zatají dech, zkoumá a hledí se přesvědčit a zpravidla objeví, že není čeho se báti – tak je z něho nyní pravý junák Nebojsa.