Jéňa Nebojsa

Jednu zimu ztrávil Jéňa u babičky na venkově, kde také navštěvoval školu. Byl tehdy malý ještě kluk a chodil teprve do druhé třídy. Na venku mají děti odpolední vyučování a v prosinci po škole přicházejí již za tmy domů, zvláště ty, které bydlí dále od školy. A k těm patřil i Jéňa.
Pokud cesta vedla obcí, bylo mu hej, avšak přišel kousek, který byl ošemetný. Kolem jen zahrady, z nichž blikaly sice z domů světélka, ale přímo u cesty nebylo obytných stavení. Dva hluboké příkopy táhly se podél silnice a černaly se příšerně. V jednom místě se cesta zahýbala a na tom ohybu čekávala již na Jéňu buď babička nebo chůva Nána s lucernou. Ach ta lucerna, ta byla Jéňovi tím, čím plavcům na moři je spásné světlo majáku.
Nedivte se děti, že se Jéňa trochu bál. Vždyť byl ještě malý, ale statečně svůj strach překonával a nikdy se nepřiznal k tomu, že se bojí. Prozpěvoval si cestou, aby si dodal kuráže. Vlastně on třeba se skutečně nebál a prozpěvoval si proto, že mu bylo veselo. Jednou však se přec jen doopravdy polekal. A to se stalo za jednoho prosincového odpoledne, kdy nebylo sněhu, který v šeru vždy tak hezky vyřazuje, že všechny předměty jsou dobře k poznání, kdy stromy vypadají krásně, keře se netemnějí jako skrčené postavy a příkopy se nečernají. Ano, nebylo tehdy sněhu a v zahrádkách a podél cesty zato plno smutných a záhadných stínů. Jéňa však kráčel statečně, prozpěvuje si Hoj ty sokolíku malý, a aby jo se ujistil, že se nebojí, poskočil si na jedné a zas na druhé noze. Však co to? Divný zvuk se za ním ozval. Ohlédl se- nikdo. Šel dále. Ticho. Začal zas zpívat a zas si poskočil. A hle zas něco za ním zarachotilo. Ne, nemýlí se. Někdo musí v blízkosti být. Zrychlil krok. Ohlíží se. Nevidí nic podezřelého, jen ty příkopy se tak příšerně černají. Snad v nich někdo číhá. Dal se do poklusu. A tu zas to rachotí a řinčí. Utíká rychleji a stále v patách někdo za ním. Ohyb je nedaleko. Neptejte se však, jak rychle jej Jéňa doběhl. A čím více utíkal, tím více to vzadu za ním harašilo, bubnovalo, rachotilo, jako kdyby ho deset rarachů pronásledovalo. Ale tu již kmitlo světlo lucerny a babička volá: Proč tak letíš kluku? Vždyť se celý uženeš! A jak jsi zpocený! Co to vyvádíš? Jéňa se jen chytil babičky za ruku a neříkal nic, až teprve když naň doma doléhala, přiznal se, že ho někdo honil. Ale to snad ne Jéňo, vždyť nikdo nešel za tebou. To ses jen planě něčím polekal a pak strach má velké oči. Já však slyšel zřetelně, jak to za mnou klape. Ano, určitě jsem to slyšel. Jelenka, jeho sestřička, byla z jeho vyprávění celá rozrušená. A víš to jistě, že to harašilo? Vyzvídala. No jistě. Vždyť, když jsem se rozběhl, klepalo to za mnou, a když jsem se zastavil, přestalo to také a schovalo se to do přikopu asi – vykládal Jéňa. Jelenka trnula hrůzou. Co to mohlo být? Co to jen mohlo být? Mezitím vypil Jéňa svou svačinu, odnesl nádobí do kuchyně a vrátiv se chopil se školní brašny, aby vyndal si učení a vypracoval své úkoly. A jak tak brašnou chodil na stůl (se svou školní brašnou nezacházel Jéňa nikdy příliš uctivě a něžně), co to? Zas ten zvuk, který mu zněl ještě v uších. Ano, určitě týž zvuk. Zatřásl s ní prudčeji. Není již pochyby, v tašce vězní ten rarášek, který ho tak polekal. – Ovšem, rázem si vzpomíná! Od Jarky dostal hrsť ořechů a ty nasypal do tašky, a ony to byly, co při prudkém pohybu o dřevěné pouzdro na péra narážely, a poskakujíce s utíkajícím Jéňou, harašily a bubnovaly mu za zády tak záhadně a příšerně. Musil se tomu upřímně zasmáti a Jelenka, když jí vše vysvětlil, smála se s ním. Babulko, volala Jelča, již víme co honilo Jéňu! Ořechy to byly!
A dřív než začal Jéňa psát svůj úkol, rozlouskal si s Jelenkou oříšky a dobře si na nich pochutnali. A tak skončila ta hrůzostrašná příhoda vesele. Od té doby Jéňa, i když se mu někdy leknutím z něčeho záhadného zatají dech, zkoumá a hledí se přesvědčit a zpravidla objeví, že není čeho se báti – tak je z něho nyní pravý junák Nebojsa.

Mignon

Do malého města zavítala divadelní společnost, jejíž první herečka Filina těšila se velké oblibě obecenstva. Současně s herci navštívila město i tlupa cikánů, jejichž vůdce Jarno uspořádal na náměstí městečka taneční produkci s mladičkou tanečnicí, dívkou to neznámého původu. Ta dívka slula Mignon. Jarno však s ní krutě nakládal a Mignon odepřela tančit. Když Jarno chtěl ji přinutiti bičem k tanci, ujal se dívky starý harfeník Lothario, a mladý měšťan Vilém. Jarno odbyl hrubě Lotharia, ale Vilémovi nabídl Mignon za výkupné. Jat soucitem a dívčinou krásou, zaplatil Vilém výkupné a odvedl si ji domů a pozval i harfeníka Lotharia k sobě. Mignon se do svého dobrotivého ochránce zamilovala a poněvadž tento kořil se herečce. Filíně, žárlila Mignon nesmírně a prosila Viléma, aby raději propustil ji s Lotariem na další pouť světem. Vilém tak nesvolil a učinil Mignon svým pážetem a rovněž Lotharia podržel ve svém domě, neboť stařec přilnul k Mignon oddaným přátelstvím. Lothário pocházel z cizí země a při hrozném požáru, při kterém přišel o svůj majetek a dcerušku, pomátl se a od té doby bloudil světem a hledal své ztracené dítě. Ve svých myšlenkách na dcerku, přilnul k ubohé Mignon a poněvadž ani ona neznala své rodiče a u cikánů mnoho zlého vytrpěla, přilnula celým srdcem k Lothariovi. Mezi tím herečka Filina okouzlila Viléma tak, že stal se jejím otrokem. A proto, že Mignon hnána žárlivostí překážela Vilémovi v jeho dvoření se Filině, pohněvaný Vilém vyhnal Mignon i Lotharia ze svého domu. Tentýž večer pořádali herci slavnostní představení a Filina měla vystoupiti v hlavní roli. Celé městečko bylo v divadle a tu zoufalý Lothario, aby pomstil Mignon a její zklamanou lásku, zapálil divadlo. Mignog však, aby spatřila ještě na posledy Viléma, vplížila se do divadla a když byla celá budova v plamenech a Lothario marně se sháněl po Mignon a rovněž Vilém uděšený vyptával se po ní, zvěděli oba, že Mignon zůstala v hořícím divadle a tu Vilém v této úzkosti poznal, že miluje nikoliv Filinu, ale Mignon a vběhl do hořící budovy a šťastně omdletou Mignon vynesl a zachránil. Po uzdravení Mignon odvezl Vilém svoji nevěstu do Itálie a rozvněž Lothario svoji chráněnku na té cestě provázel. Usídlili se v překrásném místě nedaleko zámku, který prý kdysi lehl popelem a nyní byl znovu postaven a slyšeli, že starý majitel zámku se po požáru zbláznil a zmizel, neboť jeho jediná dcera při požáru zmizela. Tu rozpomněl se Lothario na svůj prožitý život, poznal svůj kraj a rovněž Mignon upamatovala se na místa svého dětství, neboť Lothario byl oním pánem zámku, který nad ztrátou svého dítěte sešílel a Mignon byla jeho ztracené dítě, kterou cikáni od požáru unesli a tak v radosti a štěstí shledali se otec s dítětem a po uzdravení svém stala se Mignon chotí Vilémovou a žili šťastni všichni tři na svém zámku v krásné Itálii.

Strakatý pudlíček

Jéňa a Jelenka měli malého černého ratlíčka, kterého volali Pecička. Tato kamarádila se sousedovic pudlíčkem, který byl zas celý bílý a jmenoval se Azorek.
Azorek běhal navštěvovat Pecičku a Pecička zas prolézat plot, aby si pohrála s Azorkem. V té době zabýval se Jéňa náruživě řemeslem natěračským. Měl asi deset kelímků různých fermežovaných barev a těmi natíral, kde se co natřít dalo. Koly na prádlo v zahradě pomaloval živými barvami jako indiánské totemy. Sedátka, která zhotovil kolem ohniště, natřel červeně, žlutě a hnědě, tyče k růžím byly oranžové, lodičky modré, krmítko pro ptáky zelené, žluté a červené. A když jednou měl v práci ty koly na prádlo, přiběhl bílý Azorek a velmi se zajímal o to, co to Jéňa v kelímkách, do nichž namáčel štětec, má. I vstrčil do jednoho z nich svůj čumáček. Jéňa se v tom ohlédl a musel se hlasitě zasmát, když spatřil Azorka s umouněnou tlamičkou. V tom však napadla ho myšlenka a v mžiku mě pejsek špičku ocásku, obě přední tlapky a uši tmavé a přes hřbet se táhly hnědé velké skvrny. „Azorku, teď tě ani Pecka nepozná.“ Azorek však nic netuše, díval se vesele kolem, a když se Pecička ve dveřích domu objevila, zamířil rovnou k ní. Jéňa byl velice zvědav, jak to setkání dopadne. Pecička však jen okamžik váhala, pak však si hrála se svým kamarádem jako jindy.
To je divné, že zvířata se nedají tak lehce oklamat, pomyslil si Jéňa a natíral dál. Avšak někdo jiný Azorka skutečně nepoznal, a to byla jeho vlastní paní. Když večer Azorek se vrátil domů a hlásil se o večeři, byl od vlastního prahu nevlídně zahnán. „Jdeš odtud, kde ses tu vzal? Nepotřebujeme druhého psa, máme již svého Azorka, jdi odkud jsi přišel.“ A protože Azorek ta příkrá slova nemohl nijak pochopit a z místa se nehýbal, vzala paní koště a ubohého psíka nemilosrdně vyhnala.
Azorek octl se před vrátky a byl celý zmaten. Chvíli se rozmýšlel, pak si vzpomněl na Pecičku, obešel zahradu a plížil se k vrátkům, kde jindy na ni čekával. Však kdo to tam seděl? Velký novofundland střežil vrátka, a jakmile Azorek se chtěl přiblížit, chytl ho za krk a mrštil jím daleko do příkopu. Azorka bolelo celé tělo od prudkého pádu, co však bolelo ještě více, bylo to, že Pecička teď proklouzla vrátky a dala se s tím obratem do hovoru a pro ubohého Azorka neměla ani pohledu. Bylo to příliš! Paní ho vyhnala a nyní i Pecička! Zklamán a zrazen odplížil se, bloudil polem, bloudil lesem a teprve k ránu přiblížil se zas ke vsi. Tu nakoukl do dvora, tma vběhl do síňky, kam jindy docházel, avšak všude ho vyháněli. „Čí je to pes?“ tázali se jeden druhého. „Nikdo ve vsi nemá tak divného psa. To je asi nějaký zaběhlík. Jdi, kliď se odtud, už ať jsi pryč!“ Azorek nevěděl, co se s ním děje. Proč se celý svět naň tak osopuje? Vždyť dříve ho měli všude rádi a nyní nikdo nemá proň vlídného slova. A k tomu ke všemu hlad se nemilosrdně hlásil.
Mezitím paní sousedka se sháněla po svém bílém pudlíčkovi. Kde zas ten tulák je? Jistě je vedle. Děti si ho tam asi ponechaly. – Když však Azorek ani ráno nepřišel, volala paní sousedka přes plot: „Jeníčku, neviděl´s našeho Azorka? Nebyl u Vás přes noc?“ „Nebyl, copak se ztratil?“ odpovídal Jéňa. „Zaběhl se asi, no, on se snad vrátí.“ Vtom se kolem plotu mihl strakatý Azorek a Jéňa nesměle upozornil naň: „Tamhle snad je“. „I toto, je nějaká cizí obluda, tu jsem včera od nás vyhnala“, vysvětlovala paní sousedka. V Jéňovi hrklo. Rázem pochopil, co svým nápadem zavinil. Neměl pokoje. Vyšel před vrátka a rozhlížel se, nespatří-li někde strakatého pudlíčka. Ubohý pejsek! Co mám jen počít, aby napravil, čím se na něm provinil, aby zjednal mu zas domov, aby byl zas tak hezký jako dříve. Vtom přiběhla Jelenka. „Jéňo, volala již z dáli, „Azorek se ztratil, považ si!“ Jéňa neodpovídal, jen v dáli i kolem zrakem pátral. Vtom zpod můstku, který vedl ze silnice k vrátkům, vylézá pejsek, a černou tlamou a tlapkami a hnědým pruhem na hřbetě, celý urousaný, zablácený a hladový. „Je, co je to za pejska?“ diví se Jelenka. „To je Azorek, Jeleno, avšak mlč, na ni se neptej a pojď mi pomoci, všechno ti povím“. Jelenčin obličej byl jedním velkým otazníkem, avšak Jéňa byl tak vážný, že netroufal si ani naň otázkami dorážet. Sebrali pejska a obě děti uklidily se s ním do koupelny.
Mezitím Jéňa Jelče krátce vysvětlil, jak se to stalo, že z bílého pudlíka stal se strakatý a děti daly se do práce. Terpentýnem a mýdlem drhly psa a teplou vodou ho splachovaly tak dlouho, až Azorek byl zas bílým pudlíčkem. Pak ho nakrmily a konečně vydaly se s ním k paní sousedce. Ta byla moc potěšena, když uzřela svého milého Azorka, a ač se jí zdál nějak zvláště vymydlený, přec se nedověděla nikdy, že to byl on, kterého den před tím od vlastního prahu sama zahnala.

Jelenka kuchařkou

Děti rády v zahradě skautovaly a největší jejich radostí bylo dělati ohníček a péci v popelu brambory, nebo vařil v kotlíku polévku. Obyčejně jim maminka vše k tomu připravila a pak jim polívečka chutnala znamenitě. – Jednou si však Jelenka vzpomněla, že bude vařit sama. A dovedeš to Jeleno? otázal se vážně Jéňa. Jak bych nedovedla! Co si o mne myslíš, že nedokážu uvařit skautskou polévku? trochu uraženě odvětila Jelenka. Ty se starej o oheň a já obstarám to ostatní. Tak tedy ano, dáme se do toho, rozhodl Jeník a již snášel dříví a za chvíli vyšlehl z roští plamínek a vesele zaprskal. Jelenka zavěsila kotlík s vodou a vážně se zahleděla do ohně. Jéňa přihrábl suché roští k plameni a pak se udiveně po Jelence ohlédl: Tak co ty kuchařko? Do té vody musíš přece něco dát, ne? Já právě přemýšlím co všechno máma tam dává. Ach, už vím – cibuli, mrkev, kedlubny a již odběhla do zelenárské zahrádky a za chvíli se vrátila se zeleninou. Musíš mi však pomoci Jéňo, to se musí vše oškrabat a nakrájet! S výčitkou připomínala, já to všechno nezastanu. A oheň nám uhasne, viď? Já zůstanu při svém a ty se starej o své, rozhodl Jéňa. Jelence nezbylo než se pustit do práce. Nevěděla, co dřív začít. Když zeleninu hodila konečně do vody, oddechla si a chtěla usednout, aby si po té dřině odpočinula. Jéňa jí však nedal. To je všechno? Mně se zdá, že toho tam přijde více. Máma dává též houby, pokud vím. Jelenka vyskočila. Je, to bych byla zapomněla. Tamhle pod smrčkem vyrostly tři klouzky, já pro ně doběhnu! A již běžela. Plnou hrst jich přinesla a rovnou s nimi do kotle. Tak teď je to snad všechno, řekla spokojeně. A co petržel a pažitka? ozval se znovu Jéňa. I běžela Jelenka pro petrželku a pažitku a zas rovnou s tím do kotlíku. Já nevím Jelčo, ale myslím si, že s to mělo usekat, poznamenal neúprosný bratříček. To nevadí, Jéňo, ono se to rozvaří , uklidňovala Jelča. A děti se usadily a čekaly, až se to rozvaří. Za chvíli přišla voda v kotli do varu. Jéňa vesele zvolal: Už to bude! Nezapomnělas Jelenko nic? Až to sníme, bude pozdě říkat, co tam vše mělo být. Tak se mi zdá, že máma dává taky brambory do skautské polévky. Jéňo tys měl raději vařit a já bych byla přikládala. Vždyť ty to víš lépe než já, s netajeným obdivem doznávala Jelenka. Já však neříkal, že umím vařit, kdežto ty ano, tak to tedy dokaž! Honem dones brambory!
Jelenka běžela nakopat bramborů. Nebylo času, polévka v kotlíku vřela tak prudce, že až přes okraj vystřikovala, a proto Jelenka brambory ani neopláchla, ani nepokrájela a šup s nimi do vody. Ta přestala bublat a uklidnila se a Jelenka si zas oddechla. Pejsek Pecička přišel se na děti podívat, usadil se u ohníčku a díval se upřeně na vystupující páru z kotle, která, jak se mu zdálo, zvěstovala něco na zub. Dostaneš Pecičko, počkej, dostaneš dobrou polívečku, slibovala jí Jelenka a Pecička se již olizovala. Jéňa stál nad kotlem a nějak starostlivě díval se do něho. Nezdá se ti Jeleno, že ta polévka je trochu tmavá? Byly ty brambory omyté? Na to jsem neměla čas, to však nevadí otřela jsem je zástěrou. Ale už by to snad mohlo být? Vždyť se ty brambory ještě nevaří, namítl Jéňa. To je pravda, Jéňo, doznávala Jelenka. Z tebe by byl opravu kuchař. Tak tedy ještě počkáme. Jéňa rozhrábl oheň a hodil naň kus suché větve. Za chvíli to v kotlíku znova počalo syčet a bublat. Hurááá- zvolala Jelenka a běžela pro talíře a lžíce. Když je přinesla, zamíchala ještě naposled vařečkou v kotli a jala se rozdělovat, Jéňovi, mně, Pecičce, počítala lžíce a zas Jéňovi, mně, Pecičce a ještě jednou Jéňovi, mně, Pecičce. Když byla polévka rozdělena, pustil se Jéňa první do jídla. Jelčo, ty brambory jsou tvrdé, nemyslíš? poznamenal. Ty máš pořád něco, durdila se Jelenka, rozklofej je! Jéňa klofl lžící do bramboru, ten však uklouzl, vyskočil z talíře a zakutálel se daleko do křoví. Jelenka trochu zneklidněla. Nechutná ti Jéňo? Mně chutná, vždyť je moc dobrá, povzbuzovala, avšak sama nemohla polévku polknout. Jéňa však statečně polykal, ač každé sousto se mu v puse obracelo. Něco jí schází, Jeleno, nezlob se, ale na něco jsi zapomněla. Tos ty tedy Jéňo něco zapomněl, vždyť si mi sám říkal, co vše tam máme dát. Já? Divil se Jéňa, já přece nevařil! No, k jídlu je to přec, viď Pecičko? Smířlivě pronesl Jéňa a obrátil se na pejska, Pecička však nejedla. Se svěšenou hlavou seděla nad miskou, avšak polévky se ani nedotkla. Teď, když ji Jéňa oslovil, lekla se a ze strachu, že by snad přece musela, vzala do zaječích a utíkala pryč, co jí nohy stačily. – Večer se děti zpovídaly mamince, a maminka byla velice zvědavá, co té polévce vlastně chybělo. Dali jste nějaký omastek? Nedali. A vajíčko? Nedali. A brambory byly tvrdé? No, a jak! přisvědčoval Jéňa. A osolili jste to? Také ne. No to se nedivím, děti, že jste polévku nemohly jíst. Jéňa ji přece jedl, s uspokojením hlásila Jelenka. Já jsem jen ochutnal, ale Pecička, ta se polévky ani netkla a raději utekla.
Když pak večer děti se sháněly po Pecičce, nebylo jí nikde. Takovou hrůzu dostala z Jelenčiny skautské polévky, že utekla a nevrátila se už třetí den. Jelenka, která měla již vážné obavy, že se vůbec nevrátí, uvítala jí radostně a zvolala: Pecičko, já už ti nikdy nebudu vařit polívečku, neboj se!

Dalibor

Milada, sestra ploskovického purkrabího obžalovala u krále Vladislava rytíře Dalibora, který v noci přepadl hrad Ploskovice, pobořil jeho hradby, hrad zapálil a pobil všechny jeho obránce, mezi nimi i purkrabího, bratra Milady. Král Vladislav se svými vojsky sevřel voj Daliborův a po těžké rytíře zajal a postavil před soud. Proti obžalobě Miladině hájil se Dalibor tím, že na ploskovických mstil krutou smrt svého přítele Zdenka, jehož Miladin bratr zabil a v potupě hlavu na hradbách na kůl narazil. Dalibor želel smrti svého přítele tak hluboce, že i Milada byla dojata a prosila krále o milost pro něho. Leč marně! Král odsoudil Dalibora a nechal jej uvěznit v temném žaláři. Soudu s Daliborem byla také přítomna jeho poddaná, Jitka, která když viděla, že Milada vzplanula láskou k Daliborovi, zaradovala se, že pomocí Milady bude možno Dalibora z vězení vysvoboditi. Obě dívky rozhodly se, že Milada v přestrojení chlapce přijme službu u žalářníka Daliborova, což se jí také podařilo. Starý žalářník sličného chlapce si oblíbil a často hoch nosíval vězňům stravu, místo starce. Tak bylo možno, že Milada mohla i Daliborovi přinést housle do vězení, po kterých tento neustále toužil. Při té příležitosti vyznala se Daliborovi, že jest sestrou ploskovického purkrabího a prosila Dalibora za odpuštění, že ona byla příčinou jeho odsouzení a uvěznění. Po úradě s Jitkou a přáteli Dalibora, pohnula Milada rytíře k tomu, aby pomoci přístrojů, které mu Milada donesla, odstranil mříže ve vězení a prchl na hradby, kde jej očekávali jeho věrní. Ale žalářník, kterého Milada podplatila, s prosbou, aby vysvobození Daliborovo podporoval, zradil přípravu k útěku králi a tak královští zbrojnoši přistihli Dalibora právě v okamžiku, když z vězení prchal. Strhl se krutý boj, ve kterém Daliborovi přátelé rytíře Dalibora osvobodili, ale nešťastná Milada klesla raněná a brzy v náručí Dalibora vypustila duši. Dalibor šílený nad smrtí Miladinou vrhl se znovu v boj s přáním nalézti smrt a také za nedlouho klesl i on v boji a následoval milovanou Miladu. Věž, ve které byl Dalibor uvězněn a kde na svých houslích lkal nad smrtí přítele Zdenka nazývala se potom Daliborkou a stojí dodnes pod hradem hradčanským.

O medvídkovi

V koutě, kde nakupeny byly dětské hračky, byl zřejmý nepokoj. Jak by také ne, když nevrátil se dnes mezi ně zrzavý medvídek, ten roztomilý huňáček, který ať zvedl přední tlapku nebo zadní, ať otočil hlavou vpravo nebo vlevo, vždy byl tak neodolatelně směšný, že nejen všechny panenky i s Kašpárkem ale i káča a její druh bič, i koníček a prasátko, inu vše, co v koutě se nalézalo, bylo do medvídka zamilováno.
Mimo to, nebylo lze bez hlubokého pohnutí poslouchati vzlykot, který se ozýval z postýlek dvou dětí, chlapečka Jéni a jeho malé sestřičky Jelenky.
Tu Lilinka, panna Jelenčina, kterou tato příhoda velice rozčilovala, protože si ji Jelenka dnes ani do postýlky sebou nevzala, přísně okřikla ostatní hračky: „Ticho! Ať se dozvíme, co se vlastně stalo“ Jelenka vzlykala: „Jéňo, já za to nemohu, mně je ho také moc líto, ale já za to opravdu nemohu.“ „Můžeš,“ vyčítal jí Jéňa rozhorleně „proč jsi ho brala sebou bez dovolení? Já ti ho nepůjčil a medvídek o to ani nestál, abys ho vozila v kočárku. Teď je pryč a víckrát jej již neuvidíme.“ A tlumený pláč Jéňův zvyšoval jen lítost ubohé Jelenky.
„Snad ho zítra najdeme,“ osmělila se ještě pronésti, aby potěšila bratříčka. „Jo, najdeme, nic nenajdeme, Dengo je puštěn, jestli medvídka někde vyčenichá, tak ho sežere,“ namítl Jéňa a rozplakal se nanovo. A Jelča, která si vzpomněla na svou kačenku, kterou malí psíci nedávno také na kousky roztrhali, plakala s ním. Hračkám v koutě tajil se dech. Už věděly co se vlastně stalo. Jelenka vozila medvídka ve vozíčku a někde ho vytrousila. Pozdě asi zpozorovala, že vozíček je prázdný, a medvídek se nenašel. A venku je taková tma a déšť bije do oken! Lilinka se Jéňovi nic nedivila, že činí Jelče výčitky, vždyť totéž se mohlo snadno přihodit i jí, Lilince, kterou Jelenka tak často vozila po procházkách. A kdyby tak ležela ona teď někde v příkopě, na kraji lesa, v blátě a dešti – ne, to by bylo hrozné. Medvídka jí bylo sice také trochu líto, kdyby to však bylo potkalo ji, bylo by to ještě mnohem, mnohem horší.
Však děti pomalu ztichly. Únava a spánek přemohly jejich lítost. I hračky usnuly a v pokoji zavládl klid. Jen dešťové kapky tiše zvonily do oken – však i ty k ránu přestaly a na východě probouzel se nejkrásnější letní den. Však co to? Jéňa jako střela vylítl z postýlky. Zdálo se mu, že slyší někoho škrábati na dveře. Byl to sen či skutečně?… A zas! – „To je medvídek!“ problesklo mu hlavou a již navlékal na sebe šaty jak nejrychleji dovedl a běžel otevřít. A opravdu – medvídek! Seděl ubožáček promoklý a zablácený přede dveřmi jako žebráček. Jéňa se k němu vrhl s radostným výkřikem: „Medvídku, kde jsi se tu vzal? A jak jsi mohl zaškrábat? “ Medvídek sice neodpovídal, Jéňa však spatřil, jak Dengo z povzdálí je pozoruje a spokojeně vrtí ohonem. Okamžitě porozuměl. „Dengo, to tys přinesl medvídka, tys škrábal na dveře, viď?“ A Dengo také sice neodpověděl, mrkal však na Jéňu tak významně svýma upřímnýma očima, že nebylo třeba slov. „A já myslel, žes ho sežral a tys byl tak hodný“ pravil Jéňa a upřímně dojat šel a věrného psa pohladil.
Pak nastal ruch a shon. Dům se probouzel a ve chvíli bylo všem obyvatelům známo, že medvídek se vrátil a že Dengo ho přinesl. Jelenka byla blažena. Aby odpykala svou vinu, kterou tak těžce nesla, ujala se velice starostlivě promoklého medvídka, navlékla mu Kašpárkův kabátek, který tento – budiž to zde k jeho chvále podotknuto, velmi ochotně ze sebe dal svléci, ovázala mu pečlivě hlavičku a uložila do Lilinčiny postýlky, aby prý z toho nočního dobrodružství, jež zažil, nedostal rýmu. A medvídek a Dengo, který od této příhody, mimochodem řečeno, velice stoupl v úctě a lásce dětí, stali se hrdiny dne.

Slavnostní představení

V den svých narozenin našla Jelenka ráno na stolku lístek, který tam v noci doručil Policajt. Na lístku tam stálo:
Na oslavu 6. výročí Jelenčiných narozenin pořádají dnes večer loutky jejího divadélka samostatné představení, k němuž tímto uctivě zvou.
Dávati se bude: Začarovaný hrad Černobýlův, hrůzostrašná hra ve 12 obrazech. Napsal Duch. Režisér Černokněžník.
Jelenka nemohla svým očím uvěřit. Bratr její Jéňa a sestřička Manča byli neméně překvapeni. Jak by také ne! Loutky budou samy hrát! Nemohli se ani dočkat večera. Když se sešeřilo, plni očekávání zaujali místa před oponou. Jelenka zašeptala Manče: „Já mám trochu strach z té hrůzostrašné komedie.“ Manča však ji uklidnila, že se Kašpárek již postará, aby to dobře dopadlo. Děti nevěděly, že Kašpárek byl z této hry vůbec vyloučen. Ležel se svou kobylkou na dně krabice a zdánlivě si ničeho nevšímal, co se kolem dělo. Když však všechen personál byl již připraven a shromážděn v zákulisí, pravil tiše kobylce do ucha: „Pojď, podíváme se na to fiasko, které ti hlupáci utrží. Bude to dokonalá švanda.“ – Na jevišti pobíhal režisér, Saň cvičila v zákulisí klapat a sršet oheň svou hroznou tlamou. Čert rozdělával ohníček a sypal do něho kalafunu a Duch svítil příšerně očima. Uprostřed jeviště stála Princezna, bledá, chvějící se ve své zlatožluté krinolince a bílým závojem na hlavě – a opona šla vzhůru. „Ta je krásná,“ vydechla Jelenka a očka jí zazářila. V tom však vyřítily se obludy z kulis, a uchopivše ubohou Princeznu, začaly s ní cloumat, vydávaje nejhroznější skřeky. Do toho zaznělo úpěnlivé volání dívky: „Ach, já přenešťastná Princezna, ach, co já si počnu?“ To bylo přespříliš pro útlocitné srdce Jelenčino. Počala plakat a volat: „Nechte ji na pokoji, pryč jděte, neubližujte jí, já nechci, abyste ji roztrhaly, Princezno, uteč, uteč!“ princezna skutečně utekla. V tom Jéňa počal pískat a dupat a Mančina poručila velitelsky: „Opona dolů!“
Strašidla se nenadála takového přijetí od diváctva. Podala přec to nejlepší, co dovedla. Vstupní scéna byla opravdu dokonale nacvičena a mistrně sehrána a nyní měli být vypískáni? Děti však příliš důrazně projevily svou nelibost, takže opravdu se zdálo, že režiséru nezbude, než dát znamení ke stažení opony. Tu však kde se vzal, tu se vzal, vlítl shora na jeviště Kašpárek, udělal několik kotrmelců, pak udupal nožkama oheň, z něhož se šířila pekelná vůně a zamávav svou čepičkou, uklonil se hluboce a pravil: „Velectěné publikum, mám tu čest se vám představit: Jsem Kašpárek a slítl jsem sem po hlavě, protože mi nedovolili, abych přišel po nohou.“ Jelenka radostně vykřikla a Jéňa s Mančou počali tleskati a volali: „Ať žije Kašpárek! Nazdar! Výborně, výborně!“ A Kašpárek se ukláněl a zvolal: „To byla šprýmovná předehra k veselému představení., děti! Černobýlův hrad se propadl do horoucích pekel. A víte proč? Protože nechtěli doň vpustiti Kašpárka! Dobře se tak stalo. Propadl se a je po něm veta! Setřete slzy strachu a hrůzy a zasmějte se se mnou na celé kolo! Mé představení začíná!“