Jéňa a Jelenka měli malého černého ratlíčka, kterého volali Pecička. Tato kamarádila se sousedovic pudlíčkem, který byl zas celý bílý a jmenoval se Azorek.
Azorek běhal navštěvovat Pecičku a Pecička zas prolézat plot, aby si pohrála s Azorkem. V té době zabýval se Jéňa náruživě řemeslem natěračským. Měl asi deset kelímků různých fermežovaných barev a těmi natíral, kde se co natřít dalo. Koly na prádlo v zahradě pomaloval živými barvami jako indiánské totemy. Sedátka, která zhotovil kolem ohniště, natřel červeně, žlutě a hnědě, tyče k růžím byly oranžové, lodičky modré, krmítko pro ptáky zelené, žluté a červené. A když jednou měl v práci ty koly na prádlo, přiběhl bílý Azorek a velmi se zajímal o to, co to Jéňa v kelímkách, do nichž namáčel štětec, má. I vstrčil do jednoho z nich svůj čumáček. Jéňa se v tom ohlédl a musel se hlasitě zasmát, když spatřil Azorka s umouněnou tlamičkou. V tom však napadla ho myšlenka a v mžiku mě pejsek špičku ocásku, obě přední tlapky a uši tmavé a přes hřbet se táhly hnědé velké skvrny. „Azorku, teď tě ani Pecka nepozná.“ Azorek však nic netuše, díval se vesele kolem, a když se Pecička ve dveřích domu objevila, zamířil rovnou k ní. Jéňa byl velice zvědav, jak to setkání dopadne. Pecička však jen okamžik váhala, pak však si hrála se svým kamarádem jako jindy.
To je divné, že zvířata se nedají tak lehce oklamat, pomyslil si Jéňa a natíral dál. Avšak někdo jiný Azorka skutečně nepoznal, a to byla jeho vlastní paní. Když večer Azorek se vrátil domů a hlásil se o večeři, byl od vlastního prahu nevlídně zahnán. „Jdeš odtud, kde ses tu vzal? Nepotřebujeme druhého psa, máme již svého Azorka, jdi odkud jsi přišel.“ A protože Azorek ta příkrá slova nemohl nijak pochopit a z místa se nehýbal, vzala paní koště a ubohého psíka nemilosrdně vyhnala.
Azorek octl se před vrátky a byl celý zmaten. Chvíli se rozmýšlel, pak si vzpomněl na Pecičku, obešel zahradu a plížil se k vrátkům, kde jindy na ni čekával. Však kdo to tam seděl? Velký novofundland střežil vrátka, a jakmile Azorek se chtěl přiblížit, chytl ho za krk a mrštil jím daleko do příkopu. Azorka bolelo celé tělo od prudkého pádu, co však bolelo ještě více, bylo to, že Pecička teď proklouzla vrátky a dala se s tím obratem do hovoru a pro ubohého Azorka neměla ani pohledu. Bylo to příliš! Paní ho vyhnala a nyní i Pecička! Zklamán a zrazen odplížil se, bloudil polem, bloudil lesem a teprve k ránu přiblížil se zas ke vsi. Tu nakoukl do dvora, tma vběhl do síňky, kam jindy docházel, avšak všude ho vyháněli. „Čí je to pes?“ tázali se jeden druhého. „Nikdo ve vsi nemá tak divného psa. To je asi nějaký zaběhlík. Jdi, kliď se odtud, už ať jsi pryč!“ Azorek nevěděl, co se s ním děje. Proč se celý svět naň tak osopuje? Vždyť dříve ho měli všude rádi a nyní nikdo nemá proň vlídného slova. A k tomu ke všemu hlad se nemilosrdně hlásil.
Mezitím paní sousedka se sháněla po svém bílém pudlíčkovi. Kde zas ten tulák je? Jistě je vedle. Děti si ho tam asi ponechaly. – Když však Azorek ani ráno nepřišel, volala paní sousedka přes plot: „Jeníčku, neviděl´s našeho Azorka? Nebyl u Vás přes noc?“ „Nebyl, copak se ztratil?“ odpovídal Jéňa. „Zaběhl se asi, no, on se snad vrátí.“ Vtom se kolem plotu mihl strakatý Azorek a Jéňa nesměle upozornil naň: „Tamhle snad je“. „I toto, je nějaká cizí obluda, tu jsem včera od nás vyhnala“, vysvětlovala paní sousedka. V Jéňovi hrklo. Rázem pochopil, co svým nápadem zavinil. Neměl pokoje. Vyšel před vrátka a rozhlížel se, nespatří-li někde strakatého pudlíčka. Ubohý pejsek! Co mám jen počít, aby napravil, čím se na něm provinil, aby zjednal mu zas domov, aby byl zas tak hezký jako dříve. Vtom přiběhla Jelenka. „Jéňo, volala již z dáli, „Azorek se ztratil, považ si!“ Jéňa neodpovídal, jen v dáli i kolem zrakem pátral. Vtom zpod můstku, který vedl ze silnice k vrátkům, vylézá pejsek, a černou tlamou a tlapkami a hnědým pruhem na hřbetě, celý urousaný, zablácený a hladový. „Je, co je to za pejska?“ diví se Jelenka. „To je Azorek, Jeleno, avšak mlč, na ni se neptej a pojď mi pomoci, všechno ti povím“. Jelenčin obličej byl jedním velkým otazníkem, avšak Jéňa byl tak vážný, že netroufal si ani naň otázkami dorážet. Sebrali pejska a obě děti uklidily se s ním do koupelny.
Mezitím Jéňa Jelče krátce vysvětlil, jak se to stalo, že z bílého pudlíka stal se strakatý a děti daly se do práce. Terpentýnem a mýdlem drhly psa a teplou vodou ho splachovaly tak dlouho, až Azorek byl zas bílým pudlíčkem. Pak ho nakrmily a konečně vydaly se s ním k paní sousedce. Ta byla moc potěšena, když uzřela svého milého Azorka, a ač se jí zdál nějak zvláště vymydlený, přec se nedověděla nikdy, že to byl on, kterého den před tím od vlastního prahu sama zahnala.
Žádné komentáře:
Okomentovat