Jelenka kuchařkou

Děti rády v zahradě skautovaly a největší jejich radostí bylo dělati ohníček a péci v popelu brambory, nebo vařil v kotlíku polévku. Obyčejně jim maminka vše k tomu připravila a pak jim polívečka chutnala znamenitě. – Jednou si však Jelenka vzpomněla, že bude vařit sama. A dovedeš to Jeleno? otázal se vážně Jéňa. Jak bych nedovedla! Co si o mne myslíš, že nedokážu uvařit skautskou polévku? trochu uraženě odvětila Jelenka. Ty se starej o oheň a já obstarám to ostatní. Tak tedy ano, dáme se do toho, rozhodl Jeník a již snášel dříví a za chvíli vyšlehl z roští plamínek a vesele zaprskal. Jelenka zavěsila kotlík s vodou a vážně se zahleděla do ohně. Jéňa přihrábl suché roští k plameni a pak se udiveně po Jelence ohlédl: Tak co ty kuchařko? Do té vody musíš přece něco dát, ne? Já právě přemýšlím co všechno máma tam dává. Ach, už vím – cibuli, mrkev, kedlubny a již odběhla do zelenárské zahrádky a za chvíli se vrátila se zeleninou. Musíš mi však pomoci Jéňo, to se musí vše oškrabat a nakrájet! S výčitkou připomínala, já to všechno nezastanu. A oheň nám uhasne, viď? Já zůstanu při svém a ty se starej o své, rozhodl Jéňa. Jelence nezbylo než se pustit do práce. Nevěděla, co dřív začít. Když zeleninu hodila konečně do vody, oddechla si a chtěla usednout, aby si po té dřině odpočinula. Jéňa jí však nedal. To je všechno? Mně se zdá, že toho tam přijde více. Máma dává též houby, pokud vím. Jelenka vyskočila. Je, to bych byla zapomněla. Tamhle pod smrčkem vyrostly tři klouzky, já pro ně doběhnu! A již běžela. Plnou hrst jich přinesla a rovnou s nimi do kotle. Tak teď je to snad všechno, řekla spokojeně. A co petržel a pažitka? ozval se znovu Jéňa. I běžela Jelenka pro petrželku a pažitku a zas rovnou s tím do kotlíku. Já nevím Jelčo, ale myslím si, že s to mělo usekat, poznamenal neúprosný bratříček. To nevadí, Jéňo, ono se to rozvaří , uklidňovala Jelča. A děti se usadily a čekaly, až se to rozvaří. Za chvíli přišla voda v kotli do varu. Jéňa vesele zvolal: Už to bude! Nezapomnělas Jelenko nic? Až to sníme, bude pozdě říkat, co tam vše mělo být. Tak se mi zdá, že máma dává taky brambory do skautské polévky. Jéňo tys měl raději vařit a já bych byla přikládala. Vždyť ty to víš lépe než já, s netajeným obdivem doznávala Jelenka. Já však neříkal, že umím vařit, kdežto ty ano, tak to tedy dokaž! Honem dones brambory!
Jelenka běžela nakopat bramborů. Nebylo času, polévka v kotlíku vřela tak prudce, že až přes okraj vystřikovala, a proto Jelenka brambory ani neopláchla, ani nepokrájela a šup s nimi do vody. Ta přestala bublat a uklidnila se a Jelenka si zas oddechla. Pejsek Pecička přišel se na děti podívat, usadil se u ohníčku a díval se upřeně na vystupující páru z kotle, která, jak se mu zdálo, zvěstovala něco na zub. Dostaneš Pecičko, počkej, dostaneš dobrou polívečku, slibovala jí Jelenka a Pecička se již olizovala. Jéňa stál nad kotlem a nějak starostlivě díval se do něho. Nezdá se ti Jeleno, že ta polévka je trochu tmavá? Byly ty brambory omyté? Na to jsem neměla čas, to však nevadí otřela jsem je zástěrou. Ale už by to snad mohlo být? Vždyť se ty brambory ještě nevaří, namítl Jéňa. To je pravda, Jéňo, doznávala Jelenka. Z tebe by byl opravu kuchař. Tak tedy ještě počkáme. Jéňa rozhrábl oheň a hodil naň kus suché větve. Za chvíli to v kotlíku znova počalo syčet a bublat. Hurááá- zvolala Jelenka a běžela pro talíře a lžíce. Když je přinesla, zamíchala ještě naposled vařečkou v kotli a jala se rozdělovat, Jéňovi, mně, Pecičce, počítala lžíce a zas Jéňovi, mně, Pecičce a ještě jednou Jéňovi, mně, Pecičce. Když byla polévka rozdělena, pustil se Jéňa první do jídla. Jelčo, ty brambory jsou tvrdé, nemyslíš? poznamenal. Ty máš pořád něco, durdila se Jelenka, rozklofej je! Jéňa klofl lžící do bramboru, ten však uklouzl, vyskočil z talíře a zakutálel se daleko do křoví. Jelenka trochu zneklidněla. Nechutná ti Jéňo? Mně chutná, vždyť je moc dobrá, povzbuzovala, avšak sama nemohla polévku polknout. Jéňa však statečně polykal, ač každé sousto se mu v puse obracelo. Něco jí schází, Jeleno, nezlob se, ale na něco jsi zapomněla. Tos ty tedy Jéňo něco zapomněl, vždyť si mi sám říkal, co vše tam máme dát. Já? Divil se Jéňa, já přece nevařil! No, k jídlu je to přec, viď Pecičko? Smířlivě pronesl Jéňa a obrátil se na pejska, Pecička však nejedla. Se svěšenou hlavou seděla nad miskou, avšak polévky se ani nedotkla. Teď, když ji Jéňa oslovil, lekla se a ze strachu, že by snad přece musela, vzala do zaječích a utíkala pryč, co jí nohy stačily. – Večer se děti zpovídaly mamince, a maminka byla velice zvědavá, co té polévce vlastně chybělo. Dali jste nějaký omastek? Nedali. A vajíčko? Nedali. A brambory byly tvrdé? No, a jak! přisvědčoval Jéňa. A osolili jste to? Také ne. No to se nedivím, děti, že jste polévku nemohly jíst. Jéňa ji přece jedl, s uspokojením hlásila Jelenka. Já jsem jen ochutnal, ale Pecička, ta se polévky ani netkla a raději utekla.
Když pak večer děti se sháněly po Pecičce, nebylo jí nikde. Takovou hrůzu dostala z Jelenčiny skautské polévky, že utekla a nevrátila se už třetí den. Jelenka, která měla již vážné obavy, že se vůbec nevrátí, uvítala jí radostně a zvolala: Pecičko, já už ti nikdy nebudu vařit polívečku, neboj se!