Dobrá rada nad zlato

V romantické krajině uprostřed lesů v hezoučké myslivně žil hajný se svou roztomilou dcerkou Olinkou, která mu byla v jeho tvrdém životě požehnáním božím. Zůstalo-li ráno slunko schováno na svém zlatém loži za temnými mraky, byla tu Ola, která celou svou bytůstkou, jakoby prozářenou teplem a jasem, i svým zvonivým smíchem snadno zaplašila temné stíny ponurého dne. Ač mladá, byla velmi rozumná a věděla si vždy s prací rady. Ve volné chvilce pobíhala lesem a zdálo se, že má perutě ptačí a proto nebylo snad šťastnějšího stvoření nad toto dítě lesa, které milovalo přírodu a volnost.

Až jednou hajný, jat nějakým divným vrtochem, přivedl Olince macechu ještě se dvěma dcerami. Bylo po volnosti. Macecha byla zlá a ještě krutější byly její sestry. Obě nehezké, záviděly Olince její přirozenou krásu. Trápily všemožně ubohou dívčinku. Ukládaly jí hrubé, těžké práce v domnění, že uškodí její kráse. Marnivé ty ženy šly daleko ve své zlobě. Nepřály dívce chvilky oddechu. Ač samy stále byly jen ve městě na plesích a radovánkách. Před takovými výlety Olince nakázaly učinit určitý výkon, než-li se samy vrátí. Olinka smutněla. Stýskalo se jí po lesích, po vonných květech. Neslyšela již veselý zpěv ptactva, cvrkot broučků, neproháněla se o závod s motýly, nevěnčila své skráně rudými máky a modrými chrpami. Jen jediná radost jí zbyla. Vždy k večeru zatoulala se k myslivně její miláček, srnka, které kdysi ovázala stužku s rolničkou kol krku. Sestry vypátraly, že Olinka žaluje srnce své bolesti a proto daly ji zastřelit a vystrojily hostinu, smějíce se bolesti Olinčině. Bledla sále víc a smutněla Olinka. Neměla pak ani času vyhlédnouti z okna do lese, jsouc stále zaměstnána. Marnivé sestry i s macechou svévolně přidělávaly jí práce a vymýšlely si všemožná přání, jak jen by jí její osud ztížily. Převlékaly se neustále a sotvaže ne ně Olinka jeden vyprala a vyžehlila, druhý již mohla začíti znova. Tvrdly její dříve tak hebké a bělounké ručky těžkou prací. Ale sestry úmyslně špinily a ničily prádlo, vyžadujíce stále čisté zpět. Olinka při práci hořce plakávala.

Jednoho večera, když sestry opět šly za radovánkami, podařilo se jí vyběhnouti ven do lesa a do polí. Unavena usedla do zelené trávy, založila hlavinku do dlaní a přemýšlela o svém osudu. Z myšlenek vytrhl jí laskavý hlas dobře jí známého stařečka. "Proč jsi tak smutná, Olinko? Kdepak je tvůj stříbrem zvonící smích?" Postěžovala si Olinka stařečkovi a vylíčila mu, co práce se od ní žádá a jak ona slabá dívčina nemůže vše zastati. Divil se stařeček, že taková mladá musí mimo jinou práci ještě tolik prádla prát a žehlit a slíbil jí hned pomoc. "Hleď, Olinko, znám prostředek, kterým si svou práci můžeš usnadnit. Jsem starý profesor, který mnoho v životě viděl a zkusil, který rozezná dnes dobré od špatného. Zaopatři si u nejbližšího kupce Krčkovo terpentinové mýdlo se smrčkem. Bude ti hračkou vyprati sebevíce prádla bez nejmenší námahy. Mýdlo to je nedostižné jakosti a prádlo dosahuje dokonalé bělosti". Olinka řídila se radou stařečkovou a brzy vrátily se jí růžičky do líček, změkly a zjemněly jí ručky, neboť nyní hračkou vykonávala dříve tak obtížnou práci a zbyl jí ještě čas na její toulky vonným, zeleným lesem.