O zakleté princezně

Po smrti otcově vydal se Janek na cestu, až jedou zašel daleko do neznámých končin, když před ním zašumělo a kde se vzala, tu se vzala, objevila se dívka. "Nelekej se, Janku", promluvila, "jsem nešťastná princezna Jasmína. Zlá Ježibaba vězní mne a čekám proto na tebe již dlouho, abys mne vysvobodil. Chceš se o to pokusiti?" Usmála se na Janka tak mile a v jejích krásných očích zračil se takový smutek, že Janek zatoužil pomoci jí. Bez váhání přisvědčil a princezna dojata mu děkovala. "Věř, že ničeho nebudeš litovati. Jdi, až přijdeš k obydlí Ježibaby, ničeho nebudeš litovati. Jdi, až přijdeš k obydlí Ježibaby, ničeho se neboj, budu ti pomáhati." A zmizela opět jako dech. Janek šel, až spatřil starý dřevěný domek. Z jeho dveří vyhlížela Ježibaba, kost a kůže a zdaleka již skuhrala: "Vítám tě, mládenečku. Co tě ke mně vede?" - "Rozhodl jsem se osvobodit princeznu". - "Aj, aj", skuhrá babice. "Jsi odvážný hoch, ale nebojíš se? Nuž dobrá, vykonáš dvě zkoušky, které ti uložím a pak můžeš si princeznu odvésti. Ne-li, zle bude s tebou".

A tak ráno, sotva slunce vycházelo, naložila Ježibaba Jankovi ranec černé vlny jako uhlí a vedla jej k malému jezeru. "Přijdu sem opět po slunce západu. Nevypereš-li do té doby vlnu, aby byla bílá jako sníh, budeš o hlavu kratší". Janek pral vlnu dlouho a dlouho, až si ruce rozedřel, ale vlna zůstávala stále černá. Usnul pak námahou, avšak když se k večeru probudil, slunce právě zapadalo a vedle něho ležela vlna bílá jako padlý sníh. Byla to práce princezny Jasmíny.

Ježibaba druhý den rozzlobena připravila Jankovi novou zkoušku. Dala mu koště, kus hadru a zavedla ho do stáje, která sedm let nebyla čistěna. "Tuto stáj vyčistíš", poroučela. "Nebude-li se večer lesknouti jak zrcadlo, zle se ti povede". Pustil se do práce, ale špína stále neubývala. Zesmutněl a zaplakal, když pojednou ucítil Jasmíninu ručku na své hlavě a slyší konejšivý její hlas: "Neplač, Janku, pomohu ti i dnes, ale pamatuj na mou radu. Až se tě Ježibaba zeptá, co chceš za odměnu, žádej jedině malou trojbarevnou kočičku". Večer Ježibaba nemohla se vynadivit a když pak Janek žádal na ní kočičku, nechtěla mu ji dát. Janek pustil se s bábou do zápasu, konečně chytil kočičku a hup s okna vyskočil a pryč utíkal. Ježibaba, která jen těžce o holi se belhala, za ním ovšem nemohla a zle mu z dálky spílala. Tu však se Janek ulekl. Vždyť chtěl osvoboditi princeznu a nyní si Ježibabu znepřátelil. Co si nyní počne s kočičkou? Jaké však bylo jeho podivení, když kočička proměnila se v princeznu Jasmínu, která mu děkovala se slzami v očích za vysvobození. I bylo slávy na královském hradě, když oplakávaná princezna se navrátila. Pak stal se Janek manželem princezny. Po dlouhé době přál si zvěděti, aby mu vysvětlila, jak mohla ona, tak něžná a v přepychu vychovaná princezna za něho těžké zkoušky vykonat. A šťastná princezna vysvětlovala: "Nyní již mohu ti všechno říci, milý Janku. Je to Krčkovo terpentinové mýdlo se smrčkem, jež rozpustilo a rozpouští snadno každou nečistotu a bělí tkaniva, aniž by je poškodilo. V celém našem království každý je nyní používá". Janek byl šťasten až do smrti a poddaní jej milovali, neboť vážili si v něm krále, který vždy věděl, jak by jim každou práci zpříjemnil a ulehčil.