Co potkalo skauty v Krkonoších

Jedna výprava malých skautů z Prahy se vydala o prázdninách do Krkonoš a utábořila se na okraji rozsáhlé, travnaté paseky, obklopené vysokým, hustým lesem. Měli tam všecko, co si jen mohli přáti: dříví dost na ohníček, potůček s křišťálovou studenou vodou, jahody, borůvky, maliny, zkrátka byl to učiněný ráj, jakoby stvořený k všelijakým hrám. A hoši nejraději ze všeho hráli si na Indiány. Také si hned libovali, že tam není žádných "bledých tváří", které by jm kalily radost. S jednou "bledou tváří" zapomněli však počítat, a ta jim uchystala moc pěkné překvapení.

Jednou časně zrána rozdělili se na dvě party. Jedna z nich, Indiáni z kmene Komančů, vedena náčelníkem Černým Orlem, ukryla se daleko v lese za houštinou a ta druhá parta, Indiánů Apačů, pustila se asi za hodinu za prvním vedena obratným stopařem Vinetouem, aby nepřátelské Komanče vyslídila a potrestala za vpád do jejich lovišť. V táboře zanechali skautíci jen dvoučlennou stráž k udržování ohně a vaření oběda.

Po delším plížení lesem dal náhle Vinetou svým Apačům znamení rukou. Ukázal k zemi, kde se jasně rýsovala stopa – přítele či nepřítele? Vinetou bedlivě ji zkoumal. Po chvilce zdvihl hlavu.

"Moji rudí bratři," oslovil se zachmuřenou tváří své druhy, "vizte stopu se sešmaťhaným kramflekem! To nikdo jiný se tu nepotuloval, než Silný Buvol, obratný stopař Černého Orla, toho krvavého psa komančského, protože si zapomněl včas doma prohlédnout boty a nemohl si je už dát spravit! Vzhůru po stopě!"

Výprava Apačů dala se ostražitě za svým náčelníkem a za malou chvíli vskutku spatřila Silného Buvola za houštinou, kterou se právě prodrala. A nejen jeho – celý tábor Komančů tam byl! Na znamení náčelníkovo Apači s bojovným "uf! uf!" vyrazili na nepřítele. Překvapení Komanči vyskočili.

Oba "nepřátelské" tábory ženou se na sebe s válečným pokřikem. Už – už hrozí, že se srazí v krvavé bitvě, ale...

Nestřetli se. - Na jejich pokřik zachrastilo něco v houští opodál a na jeho okraji objevila se – krásná, veliká liška. Stanula dívajíc se zvědavě chytrýma očima na vyrušené bojovníky, a ti zas udiveně na ni. A neutekla. Naopak, zaštěkala, posadila se jako cvičený psík a předníma packama zaprosila jako by je vyzývala: "Pojďte honem a chyťte si mne!"

Hoši nedali se dvakrát prosit. Apači i Komanči svorně běželi k lišce. Sotva však první z nich se jí přiblížil na dosah, milá liška udělala hbitě kotrmelec a než se hoši vzpamatovali, panáčkovala už zase o kus dále. Honili se tak za ní hezky dlouho, a pořád jim unikala, přímo pod rukama. Posléze dostali j do jakési malé horské úžlabiny, jež končila hladkou skalní stěnou. Teď hoši viděli, že jim liška neunikne, leda by dovedla proniknout pevnou skalou, ve které nebylo ani té nejnepatrnější trhliny. Hezky opatrně jí nadběhli, a pak jali se postupovat krok za krokem. Liška poznala, že je v úzkých. Pobíhala zmateně sem a tam, a potom vyrazila pošetile přímo proti té skalní stěně. Narazila hlavou a zůstala na místě ležet. Hoši s jásotem se rozběhli k ní, ale nastojte! Jásot přešel rázem v polekaný křik!

Hoši začali se bořit do zrádného bahniska, ukrytého pod bujnou, zelenou travou – a liška?... Byla pryč!

Zato shůry, s vrcholku té skalní stěny ozval se uštěpačný smích a když hoši zdvihli hlavy, spatřili na skále vysokou postavu muže, který se jim vysmíval. A bylo také proč! Stáli až po pás v černém mazlavém bahně!

Hoši poznali rázem, že to Krakonoš s s nimi ztropil jeden ze svých nevyčerpatelných šprýmů!...

S kyselými tvářemi pomáhali s z bahna, schlíple šourali se zpět k tábořišti – Apači i Komanči, jak by je smet´! A tam uvítal je nejen smích obou strážců, ale i zvěst smíchu nepříjemnější – že zapomněli při odjezdu na mýdlo!...

Svlékli se mlčky, krotce usedli k ohni, na němž se vařilo jídlo a dívali se zatrpkle a zklamaně na své zamazané šaty, jež se sušily na pasece na sluníčku. Teprve oběd z nich vykřesal zase jiskřičku humoru a pak svorně uznávali, že se tomu horskému šprýmaři dokonale povedlo potahat je za nos. Asi za hodnu po jídle vynořila se nedaleko tábora babka s nůší. Prý aby mladí páni něco koupili pro štěstí! To bylo jásotu, když se objevilo, že babka má na prodej mýdlo!

"A "SAPONIA", i pro tvrdou vodu," zvolal vůdce, zdvíhaje nad hlavu úhledný žlutý balíček, "hoši, to je nejlepší ze všech!"

Obrátil se k babce, aby ji požádal o další, ale po milé babce nebylo ani stopy. Jen ta její nůše stála a na jejím vrchu ležel jakýsi lístek.

"Na odškodnění posílá Krakonoš," četl vůdce.

Hoši dychtivě začali prohlížet obsah nůše a potom chutě provolali rozmarnému horskému duchu trojí hřímavé "Nazdar!", protože mimo několik balíčků mýdla nalezli také hojně znamenitých věcí k jídlu...