Indiáni

Malý palouček v babiččině zahradě, kde byly zaraženy do země čtyři barevně natřené kůly na prádlo, byl místečkem, kde si Jéňa s Jelenkou nejraději hráli na „Indiány“.
Tam postavili stan, zavěsili kotlík a šli se ku hře ustrojit. Jéňa nasadil si svou čelenku, kterou mu sestřenička Jana z krocaních per urobila, přehodil přes rameno luk a toulec se šípy, zastrčil za pas skautský nůž a tím okamžikem se z něho stal Orlí dráp. Jelenka v plavkách, ověsila si kolem boků banány, neb nebylo-li jich, okrášlila se šňůrami navlečených šípků neb jeřabin. Své krátké vlásky svázala na temeni do štětičky a zatkla do ní koketně nějaké to brko. Jéňa jí vždy ty banány vytýkal, tak že se indiánské ženy nestrojí a zvláště proti mysli bylo mu to pero ve vlasech, na něž měli přec právo jen ti nejudatnější z udatných. Jelenka se však hájila, že se přec může ustrojit jak se jí to líbí a to pero? „To je jen z holubičky, Jéňo, a holubičí pero snad žena nosit smí.“ Pak sehnali trochu čaje a cukru, kus chleba a brambory, sebrali látkového medvídka, zavolali pejska Pecičku, a indiánský párek usadil se ve wigwamu. Medvídek zanesen byl do nejbližšího křoví, aby představoval nebezpečí divoké zvěře v pralese.
Hra počínala obyčejně nocí. Děti uložily se pod stan a Pecička hlídala venku. Bylo „jako“ tma a aby neviděly sluníčko, které se na ně z oblohy smálo, zavřely pevně oči. Na chvíli zavládlo ticho. Dětská obrazotvornost počala pracovat a hra rozvíjela se pak sama sebou s jinými vždy příhodami a obměnami. Jednou pozorovala jsem je z blízkého altánku a zaslechla jsem jak Jéňa praví: „Před východem slunce vypravím se na lov medvěda a vrátím se až večer. Ty mezitím připravíš večeři.“ Nato Orlí dráp vystoupil ze stanu, tváře se hrozně vážně. Sebral luk a šípy, zahnal Pecičku, která chtěla s ním, zpět, a zmizel ve stínu lesíčka, jenž vroubil palouček.
Za chvíli objevila se v otvoru wigvamu Jelena. Vyšla na trávník, protáhla labužnicky své pružné tělíčko, pozdravila sluníčko, zvrátivši k němu svou tvář a přivřela oči, aby snesla jeho žhavé pocelování. Pak se dala do práce. Přinesla vodu v kotlíku, nasbírala suché chrastí v lesíčku a rozdělala oheň. Neuměla než uvařit čaj a upéci v popelu brambory, to však nevadilo. Čaj byl polévkou a brambory jelení kýtou. A mezitím, co pečlivá squaw míchala vodu v kotli a přikládala na oheň, honil její „udatný“ v lesích divokou zvěř. Bylo ho viděti, jak mihl se tu a tam zelení stromů. Někdy zamířil a vystřelený šíp nesl se krásným obloukem k zemi. A tu plížil se Orlí dráp opatrně směrem, kam dopadl. Občas zastavil své kroky a zpytavě prohlížel něco v trávě. Bylo to buď mraveniště, které ho vždy zajímalo, nebo nějaký chrobák. Potkal-li na svých toulkách dokonce nějakého krtka, říkal, že mu štěstí přálo. Toho dne však, o němž zde vypravuji, měl Orlí dráp zvlášť dobrý lov. –
„Jelení kýta“ byla již dávno upečena a „polévka“ od ohně odstavena, malá squaw však marně čekala svého „udatného“. „Halóóó – Orlí drápku – pojď již domů, mně se stáská – halóóó!“ volala do všech úhlů světa a Pecička pomáhala jí svým štěkotem. Nikdo se však neozýval. „Halóóó! Haf! Haf!“ –
Konečně objevil se lovec na paloučku. Pod paží nesl medvídka a v rukou něco, nad čím se Jelenčiny oči rozevřely údivem. Živý ježek! Ale kdepak ježek, dikobraz to byl, s nímž Jéňa musil podstoupiti tuhý boj, než ho dostal. A ještě něco nesl, zabaleného v kapesníku. Mladého orla ulovil. Pozorně rozhrnoval šátek a Jelenka spatřila – malého vrabčáka se žlutě vroubeným zobáčkem, sotva opeřené písklátko, které neumělo ještě lítat. To bylo něco pro Jelenku! Starati se o mláďátka a pomáhat zvířátkům bylo odjakživa její radostí. Samým vzrušením zapomněla svému druhu předložit večeři a hladový Orlí dráp musil si sám jelení kýtu tahat z popela. Pak se napil studeného čaje a když se usadil pohodlně u dohasínajícího ohně, počal vyprávěti příhody dnešního lovu. Jelenka, s „mladým orlem“ v klíně a s „dikobrazem“ po boku, naslouchala plna zájmu. Pecička nespouštěla s očí to podivné zvíře, které, kdykoli si k němu chtěla přičuchnout, vždy ji ošemetně píchlo. A Orlí dráp líčil, jak se srazil v lese s medvědicí, jak ji zastřelil a mládě její si vzal. Tu teprve si Jelča uvědomila, že medvídek patří také k dnešnímu úlovku, a vyčítala Jéňovi, jak mohl tomu „batolátku“ zastřelit maminku. „Vždyť mne napadla, i musil jsem se přece bránit, “ hájil se Jéňa. „No, já ti to odpustím,“ udobřovala se Jelenka. „Ráda bych však věděla, jak to bylo s tím orlem.“ Jéňa – Orlí dráp, který chtěl původně básnit o nebezpečné půtce s dravcem, rozmyslil si to a přiznal se, že „orlí mládě“ našel pod stromem a „dikobraz“ mu běžel přes cestu.
Sluníčko mezitím sklonilo se k západu, a dlouhý stín wigwamu položil se na palouček; z domu volali děti k večeři. Nezbývalo, než „složit nádobíčko“ a jít.
S ježkem-dikobrazem těšila se Jelenka jen několik dnů, neboť když viděla, jak se dobývá drátěnými dvířky z králíkárny stále ven, dopřála mu svobody. Zato vrabčáka-orlí mládě vypiplala v čiperného vrabce, a ochočila si ho tak, že i když uměl již létati, neulétl a zůstal přes celou zimu u ní. Zato na jaře, když jeho druhové a družky jej lákali a posmívali se mu, že dává přednost zajetí před volností, přidal se k nim a už se nevrátil.
A tak jen medvídek zůstal Jelence věren. Někdy dělá „ochočeného“ a tu sedává s Pecičkou u stanu a hlídá; jindy představuje „divokého“, a tu bývá v houštině a přepadá lovce, jak to právě děti ve své hře potřebují.