Chaloupka

Které dítě by si nepřálo míti malou chaloupku! A proto Jéňa se sestřičkou Jelenkou neměli vroucnější touhy, než aby mohli bydleti a hráti si ve vlastním malém domečku. Takové přání není však tak lehce splnitelné, jak se dětem zdá. Nicméně připadl vynalézavý Jéňa na myšlenku, jak by se to dalo provésti. V koutě babiččiny zahrady stála nízká zděná kůlnička, která dávno již svému původnímu účelu – jako kozí chlívek – nesloužila.
Měla dveře a malé okénko, a to podnikavému Jéňovi postačilo. I vypravil se s Jelenkou k babičce, požádati ji, aby jim kůlničku pronajala.
„A co mi budete z ní platit? Otázala se s úsměvem babička. Děti se na sebe rozpačitě podívaly a po chvíli řekla Jelenka: „Když my nic nemáme.“ – Chcete-li domeček pronajmout, musíte také, jako pořádní nájemníci, platit činži,“ vysvětlovala babička. Jéňovi se zalíbilo, že babička pojímá věc tu vážně a proto hned převzal slovo: „Já vám, babičko, zaplatím 5 Kč ze své pokladničky. „A to bude měsíčně?“ otázala se babička. Jéňa se zarazil. „Měsíčně?“ a jal se na prstech počítat: „květen, červen, červenec, srpen – čtyřikrát pět jest …“ Babička však mu nedala dopočítati a řekla: „Tak víte co, děti? Já vám tu kolnu ponechám za 5 Kč na celý rok. A abyste neřekly, že jsem neuznalou domácí paní, dám vám ji vyčistit, vybílit a zevně též trochu upravit.“ Děti zajásaly. Jéňa přinesl velice sebevědomě svou pokladničku a vysázel babičce na stůl pět korun; podali si ruku a smlouva byla uzavřena. Děti staly se nájemci malé kůlničky na celý rok. Při vyklizování a úpravě pomáhaly vydatně a s nadšením. Zakrátko vybílená a obílená kůlnička, s modře natřenými dvířky a rámkem kol okénka, vzhlížela vesele k dětem ze zeleně lísek, které ji obklopovaly a vypadala opravdu jako roztomilá chaloupka. Blažené děti ujaly se vlády a začaly se zařizovat. Před chaloupkou zřídil Jéňa lavičku se stolečkem a uvnitř rozestavila Jelenka svou plotýnku a postýlky pro panny. Na stěny rozvěsila nádobíčko a obrázky a okénko zastřela bílou záclonkou. Jéňovi se to zpočátku takto nezamlouvalo, neboť myslil, že budou sami v domečku spát a nikoli panny. Jelenka se však proti tomu ohradila: „Co ti to napadá, Jéňo, tak daleko od domu! Já bych se tu v noci bála. Kdyby sem vlezl od sousedů ten zlý pes, co by sis počal?“ „No, zahnal bych ho,“ dělal Jéňa hrdinu. Pak ale přece jen uznal, že by to byla trochu nebezpečná situace, kdyby ve tmě okénkem na něho náhle zasvítily oči zlého buldoka. Proto řekl, aby se nezdálo, že ustupuje: „Když ty zde nezůstaneš, já tvoje panny hlídat nebudu.“ A tak se děti spokojily tím, že obsadily domeček vždy jen přes den.
Jelenka vařila, uklízela, a Jéňa upravoval okolí. Hrabal písek před chaloupkou, podél její zdi zřídil rabátko a zasel na ně fazole. Na zeď napnul dráty, a když fazole vzešly, přivazoval je pečlivě, takže zanedlouho zakrývaly celý domeček. Když se pak pokryly červenými květy, byla to krásná podívaná. Též urobil ptačí budku a upevnil ji v lísce nad domečkem. K velké radosti dětí usadil se v budce párek špačků a přihlížel shora k jejich veselým hrám. Někdy měla Jelenka plné ruce práce, že nevěděla čeho dříve se chopit. Prala, vařila a do toho ještě „děti“ plakaly a chtěly se chovat. I volala: „Jéňo, chceš-li mít oběd, musíš ty děti si vzít chvíli na starost, já to vše sama nezastanu, vždyť mám jen dvě ruce!“ A tu Jéňa, ač nerad, musil chovat, Byla z toho však zpravidla domácí mrzutost, neboť Jéňovi to bylo jedno, držel-li dítě hlavou dolů a vodil-li Ančku místo za ruku, za nohu. To Jelenku strašně rozčilovalo; brala mu děti z náruče, mezi tím zas něco na plotně se připálilo, inu, jak jsem pravila, byla z toho hádka, nářek a pláč. Když se ji však špačkové ve větvích smáli a vesele na ně cvrlikali, usmířily se děti, Jéňa zasedl s pannami před chaloupkou ke stolu a trpělivě čekal, až jídlo bylo hotovo. Jelenka je při stole obsluhovala, a snášela vše, co navařila. Někdy to bylo dobré, někdy se nepovedlo – Jéňa však byl dobrým strávníkem a vždy všechno do posledního sousta snědl, takže si na něho nemohla stěžovat. Zato při mytí nádobí nechtěl zas pomáhat a vytratil se vždy pod záminkou, že se musí učit. Jelence nezbylo, než vše uklidit, prádlo pověsit a panny uspat. Když byla hotova, usedla unavená na lavičku před chaloupkou a zadívala se do zeleně nad sebou. A tu jednou spatřila, jak čtyři malé zobáčky, žlutě vroubené, natahují se z budky a hladově se otvírají. Vtom přilétla samička-maminka a nakrmila své děti. Jelenka zajásala radostí a rozběhla se hledat Jéňu. Ten neseděl u knihy, nýbrž robil nová kola ke kočárku pro Jelenčiny panny. „Jéňo, pojď se podivovat, špačci mají mláďátka,“ volala zdaleka. To Jéňu také zajímalo a děti vydržely dlouho pozorovat ptačí rodinku. A což když staří mláďata vyvedli a učili je lítat. To byla teprve podívaná! Mladí špačíčkové sedali na střeše chaloupky a naučili se přilétati až na stolek, kam jim Jelenka sypala dropty od jídla.
A tak si děti hrály po celé léto. Špačci vyrostli a rozlétli se již, jen někdy navštívili ještě děti u chaloupky. Když přišel podzim, opustili je nadobro a Jelence toho bylo upřímně líto.
Žluté listí pokrylo sedátko i cestičku před chaloupkou a šustělo smutně, když děti po něm šlapaly. Jéňa sklidil několik kop krásně vybarvených fazolí a uschoval si je na jaro. A pak přišly deště a větry a děti musily pomýšleti na stěhování celého zařízení. Jéňa naložil vše na svůj vozík, Jelča sebrala své děti a průvod bral se k domu. Když nastala zima a uhodily kruté, dosud nebývalé mrazy, musily děti svou chaloupku postoupit strážci domu, velkému psu Dingovi, který by byl ve své dřevěné boudě trpěl velkou zimou. Učinily tak ochotně, protože Dinga měly rády.
Na jaře pak, když přišly obhlédnout svůj bývalý domeček, shledaly, že ve dveřích se musily již sehnout, chtěly-li vejít a uvnitř nemohl se Jéňa již ani zpříma postavit. „Jaká pomoc“, povzdychli si oba. – Chaloupka je pro nás již malá.
A tak se z chaloupky stala zas kůlnička, která ráda vzpomíná, jak jedno léto byla krásná a co zažila blažených chvil uprostřed dětských her.
A děti také rády.