Cesta k severní točně

Jéňa naslouchal rád vypravování o různých výzkumných cestách a zvláště ho zajímala výprava Nansenova a Amundsenova k severní točně. Když pak jednou v zimě napadlo tolik sněhu, že se v nejbližším okolí Prahy dalo krásně lyžařit, usmyslil si, že si se sestřičkou Jelenkou udělá polární výlet. „Cože? Ty chceš k severní točně?“ ulekla se Jelka, když se jí Jéňa se svým plánem svěřil. „Ano, v sobotu odpoledne jedeme k babičce a odtamtud se vypravíme k severní točně,“ opakoval Jéňa s důrazem svůj plán. Jelenka se nad tím vážně zamyslila, po chvíli pak pohodila bezstarostně hlavičkou, mávla rukou do vzduchu a řekla si: „Však ono ho to přejde.“ přišla sobota a jelo se k babičce. Po svačině neměl Jéňa stání, byl ku podivu brzo hotov, pak významně mrkl na Jelenku a již byl venku. Jelenka v patách za ním. „Tak honem se připrav, za chvíli vyrazíme.“ Jelenka vyvalila svá tmavá očka a vydechla: „Tak ty opravdu chceš… a já musím s tebou?“ „Nemusíš, jsi-li strašpytel – pojedu sám,“ odpověděl Jéňa a prohlížel přitom znaleckým okem vázání svých lyží. Pak se podíval na Jelenku a sotva se zdržel smíchu, jak ustrašeně se tvářila. „Ale Jelko, severní točna bude „jako“ tamhle na stráni za zahradou,“ pošeptal jí, „ale honem, nikomu ani muk, pojedeme sami.“ Jelce se naráz utrápená tvářička rozjasnila, v očích jí zablýsklo a radostně zajásala: „To bude báječné,“ a již běžela, aby sehnala něco k jídlu, neboť to bylo při všech hrách vždy její starostí. Když pak hledala ve skříni svůj svetřík a lyžařskou čapku, namanul se jí pod ruku bílý látkový medvídek. „Jémináčku, medvídku, ty musíš dnes s námi, to bude něco pro tebe!“ zvolala radostně, chytla zvířátko a hajdy do zahrady, kde Jéňa ji již netrpělivě očekával. I on měl baťoh na zádech, z něhož mu čouhala vlajka. Z kapsy pak vykukoval teploměr a za pasem nůž. V poslední chvíli si vzpomněl, že vezme s sebou též sáňky. Jistě že žádná polární výprava nebyla nikdy lépe vypravena než tato.
Aby nezanechaly v zahradě patrných stop po sobě, vynesly děti vše za branku a zde teprve připjaly lyže a vydaly se směrem k stráni.
A mezitím, co rodiče s babičkou dopíjeli odpolední kávu, stoupaly děti statečně strmým svahem vzhůru. Jéňa byl zdatným lyžařem a výstup mu nečinil valných obtíží; zato Jelenka za chvíli počala naříkat, že toho kopce nějak neubývá. Však ubývalo jej přec a za krátko poté stanuly nahoře. Jelce uklouzl ze rtů nadšený obdiv nad krásnou vyhlídkou, což Jéňu značně rozladilo: „Jakápak vyhlídka s točny? Cožpak jsou odtamtud vidět střechy domů, věže kostelů a dokonce tovární kouřící komíny?“ rozumoval nevrle. „Nedívej se za sebe, dívej se jen dopředu, zde jest jen sníh, nic než sníh a tamhle, vidíš ty ledové kry? Tak to vypadá na točně.“ Jelenka poslušně neviděla než sníh a led a bála se doopravdy ohlédnout, aby iluse polární krajiny nebyla zaplašena. Na stráni byla nakupena hromádka kamení, v níž bujelo nějaké křovisko, nyní krásně sněhem zavěšené. „Zde je severní pól,“ pronesl slavnostně Jéňa, když zašli za skalisko, které rázem zakrylo jim výhled do kraje a odřízlo je tak od všech těch střech, komínů a železnic. V povznesené náladě rozvinul Jéňa vlajku a vztýčil ji na lyžařské holi. Jasné barvy československé zasvitly vesele v čistém zimním vzduchu a děti usadily se na sáňky, aby se po přestálé námaze posilnily. Jelenka, zakusujíc se s chutí do rohlíku, sekala spokojeně nožkama do čistého sněhu a pravila s jistým sebevědomím: „To je jistě po prvé, co se žena dostala na severní pól, viď, Jéňo?“ „Ano, po prvé,“ odpověděl Jéňa, „a po prvé dívá se tak klidně s rohlíkem v ruce tváří v tvář lednímu medvědu,“ dodal se smíchem a ukázal na bílého medvídka, kterého Jelenka posadila před sebe na sníh. „Toho já se nebojím,“ přiznávala se Jelka, „ale kdyby se zde, tak opravdový medvěd vynořil, to bych ujížděla, nebo bych zavolala na mámu a ona by nám jistě přišla na pomoc. Či myslíš, že by nás neslyšela?“ „Což o to, slyšela by nás, neopovaž se však volat a kazit tak hru!“ napomínal Jéňa a zabodl teploměr do sněhu, neboť si vzpomněl, že musí změřit zdejší teplotu. Po chvíli oba dychtivě zkoumali, kam až pod nulu klesl sloupeček rtuťový. Slezl jen na třetí stupeň, to jim však nevadilo. „Tři nebo třicet nebo šedesát, to je jedno, jen když aspoň mrzne,“ poznamenal Jéňa, „ale nyní si představ, Jelko,“ pokračoval dále, „že je opravdu šedesát stupňů mrazu, že náš tábor zapadl sněhem, že nikde není človíčka, že na krách ledových objevují se mroži a polární medvědi a že nemáme co jíst – – – “ Jelence za tohoto líčení pohasla světélka v očích a v obličeji počal se jeviti nepokoj.„ Jéňo, neměli bychom se vrátit domů? Máma nás jistě již shání a bude mít starost!“ podotkla bázlivě. Jéňa se však nedal vyrušovat a pokračoval dále: „nemáme co jíst, krev nám mrzne v žilách. Nemůžeme rozdělat ohně, protože není dříví – vysíláme světelné signály elektrickými reflektory.“ A Jéňa vytahuje svou malou kapesní lampičku a tiskne: … – – – … Vidíš, to je volání o pomoc, na moři, ve vzduchu, na souši. SOS! – Dále to již Jelka nevydržela. „Mámo!“ vykřikla, a hle, za skaliskem objevila se máma s tátou na lyžích a máma volala: „Caparti co zde děláte? Co jsme se vás nahledali!“ A děti se objímají s tatínkem a maminkou a vysvětlují, že jsou na severní točně, kde vztyčily československou vlajku a že právě volaly o pomoc.
Vesele sjeli všichni společně se stráně dolů přímo k vrátkům babiččiny zahrádky. V jizbě u kamen vyprávěla pak Jelenka babičce své dojmy z této jedinečné výpravy na severní točnu.