Sahara

Jéňa, malý klučina, se sestřičkou Jelenkou byli velice vynalézaví ve svých zábavách. Vedeni svou živou fantazií, dovedli si hrát na vše, o čem slyšeli vyprávět, zvláště bylo-li při tom aspoň trochu dobrodružné nálady.
Jednou si spolu umluvili, že si budou hráti na Saharu. Sahara! Horká africká poušť, pokrytá jemným rozžhaveným pískem, nikde stromečku, nikde travičky, nikde stínu, nikde krapet vody! Tak tanula Jéňovi na mysli představa Sahary. A tou pouští, kde není silnic, kde není drah, ubírají se dlouhé karavany Beduínů s velbloudy, které zprostředkují obchodní spojení přes tento písečný oceán. Proto také velbloud, jediné zvíře, které dovede snášeti po mnoho dní žízeň i hlad, které dovede vytrvale kráčeti horkým pískem mnoho týdnů, které trpělivě nese na hřbetě těžká břemena, nazývá se korábem pouště.
A přece tu a tam v této vyprahlé půdě vyvěrá na povrch pramen vody a kol něho zelená se rostlinstvo a vyrůstají stinné palmy. Jsou to oázy, ostrůvky tohoto písečného moře, ku kterým spějí karavany, aby se zásobily vodou a v chládku se posilnily k další pouti. To vše věděl o Sahaře malý Jéňa. I o Samum slyšel vyprávěti. Hrozná, horká větrná bouře přižene se jako ďábel, zvedne mračna písku, která zakryjí slunce a pohřbí někdy zaživa celé karavany. A což lev, který se nenazývá nadarmo králem pouště! Ten ohrožuje také životy smělých cestovatelů.
Dusné srpnové vedro, kdy tetelil se vzduch horkem a babiččina zahrada po dlouho trvajícím suchu prahla po vláze, vyvolala v dětech náladu k této jinak neobvyklé hře. Především omotaly si hlavy zástěrami chůvy Nány, aby chránily se před úpalem slunečním a aby vypadaly jako praví Beduíni. Pak vykramařily ze svých hraček malého látkového velblouda a dřevěné palmové stromečky, které stavěly v zimě kolem Betléma, což vše se jim k dnešní hře výborně hodilo.
V koutě zahrady měly děti ku své zábavě navezenou hromadu písku. A zde to bylo, kde určil Jéňa, že bude „jako“ Sahara. A proto také sem Jelenka postavila malé dřevěné palmičky, aby ta Sahara nebyla bez oázy. Ani na láhev s vodou a dva důkladné krajíce chleba s máslem nezapomněla, aby jejich výprava byla nejnutnějšími potravinami pro dalekou cestu dostatečně zásobena. Nezbývalo než vzíti do rukou dlouhé hole a karavana byla připravena. S velbloudem, kterého táhli na provázku, statečně vyrazili. A nevěřily byste, děti, že po několika již krocích vžily se do své hry tak, že neviděli kolem sebe nic než poušť. A přece ve skutečnosti chodili pouze kolem své hromady písku, stále a donekonečna dokola. Horko však jim bylo jako v opravdové Africe a žízeň a hlad dostavovaly se také doopravdy a proto s jásotem uvítali malou oázu, kterou „jako“ právě spatřili. I usedli mezi dřevěné stromky palem , a ač musili míti bedlivý pozor na to, aby je nezasedli, libovali si v jejich stínu, třebaže slunce jim pražilo do zad.
Když snědli své krajíce a napili se vody, pokračovali ve své pouti. A zas to šlo kolem hromady písku stále dokola. Jelenka, jako vždy, počla trochu naříkat a vzdychat, neboť ona se ještě živěji než Jéňa dovedla vžít do každé hry.
„Ach, kdy už budem u cíle, Jéňo?“ tázala se starostlivě. „Náš velbloud již sotva nohy táhne a já také.“
„To nejde tak rychle,“ vysvětloval Jéňa. „Kdybychom nic nezkusili a netrvalo to dlouho, nebyla by to žádná hra na Saharu. Ještě sedm dní musíme putovat.“
Těch sedm dní znamenalo sedmkrát obejít kopeček písku. A když třetího dne na to, totiž po třetím putování kolem, utábořili se k noclehu, objevilo se na obzoru podivné zvíře. Malé, tlusté vlčácké štěně Boy přišlo se na děti podívat a chtělo si s nimi hrát. Jéňa však vzkřikl: „Lev“ a již holí jako puškou namířil na milého psíka. „Bum – bác!“ a Boy se tak ulekl, že pádil odtud, co mu jeho nemotorné, krátké nožky stačily. Jéňa si oddechl. „Zaplašil jsem ho, již se nevrátí, můžeš si klidně lehnout, Jelo. Zůstanu však přec na stráži.“ Jelenka sice ujišťovala, že se doopravdy k smrti polekala, utišila se však brzy a dělala jako když spí, mezitím co Jéňa s očí nespouštěl zvědavého Boye. Ten z povzdálí obcházel ležení a nebýti té zpropadené Jéňovy hole, která dovedla tak bumat a bácat, hrozně rád by se byl znovu k dětem přiblížil. A když po tomto dobrodružství byly zas na cestě a počítajíce kruhy, za dva dny podle Jéňova výpočtu měli dosáhnout cíle, tu zvedl se najednou prudký vichr, smetl rázem všechny palmy s povrchu zemského, zadul do sukýnek jelenčiných a rázem vmetl dětem písek do tváře.„Samun,“ vzkřikl Jéňa a již ležel na zemi a kryl si hlavu před nárazy vichru. Jelča, se staženou sukýnkou přes hlavu, přikrčila se také k zemi. A Samum zuřil kolem nich divoce. V prudkém víru vznášelo se listí vysoko do vzduchu a písek šlehal je do těla. Děti zatajily dech a zavřely oči. „To je opravdový Samum, to se nám to vydařilo, jen aby nás ten písek nezasypal,“ myslil si Jéňa. Vtom však ucítila Jelenka na svém tělíčku chladné, těžké kapky deště, které dopadaly vždy častěji a prudčeji, a pojednou se zablesklo a temně zahřmělo. Slunce se zakrylo černým mrakem a silný dešť s kroupami spustil se z oblak tak mocným proudem, že děti, než utekly s velbloudem pod střechu domu, byly na kůži promoklé. Nic si z toho však nedělaly, naopak, byly veselé a šťastné, že vše tak dopadlo a že zažily o jedno dobrodružství ve své hře více.
A venku tekly potoky vody po cestičkách a země sála dychtivě toto občerstvení s nebe. Za chvíli pak, když zas sluníčko vyšlo, nevypadalo to na zahradě více jako na vyprahlé poušti, naopak, vše se lesklo svěží zelení a květiny zářily jasnými barvami. Na pokračování ve hře na „Saharu“ nebylo již pomyšlení. Jéňa však okamžitě těžil z nastalé změny okolností, vynesl si malé lodičky a bos brouzdal se kalužinkami na pěšinkách a pouštěl své malé loďstvo po napršených jezerech, aby jich využil dříve, než je sluníčko zas vysuší.