Mezi divadelními loutkami nastal ruch. Kdo z nich uměl psát, musel rozepisovat úlohy, Černokněžník převzal režii a herci začali studovat své role. To bylo pro ně něco zcela nezvyklého. Jindy se o to vůbec nestarali i dalo jim to všem nemalou práci, než se svým úlohám naučili nazpaměť. Starý pan Král přeříkával si své výstupy kudy chodil. Čert se čertil, že se tomu vůbec nenaučí, že bude buď jen hudrovat, nebo raději že nehraje. Největší potíž byla se Saní. Ta byla úplně negramotní, neuměla ani čist, ani psát, a proto musela si ji Čarodějnice vzít na starost a úlohu její jí předříkávat a s ní nacvičit. Jinak všechna strašidla a příšery, s Ježibabou a Čarodějem v čele, byla ve svém živlu. Loupežníci byli se svými úlohami také spokojeni a i rytíři ničeho nenamítali, protože všichni byli strašně udatní a nebáli se hned tak nějakého toho draka sedmihlavého nebo saně s ohnivým jazykem. Byliť to opravdu rytíři bez bázně a hany. Ti ostatní však, obyčejní smrtelníci pana Krále a jeho choť nevyjímaje, byli z toho celí diví. O princezně ani nemluvím. Ta byla, chudinka, již při zkouškách ze všech těch hrúz, co ji stále obklopovaly, polomrtvá. Když jí však režisér nařídil, že si musí obléci černé šaty a zahalit se do černého závoje, vzepřela se vší silou a prohlásila, má-li všechny ty útrapy, co ji v kuse čekají, podstoupit, že jí musí dovolit, aby směla obléci svou novou krinolinku. „Když již mám tolik vytrpět,“ prohlásila, „chci, abych v tom utrpení byla aspoň hezká.“ Černokněžník jí to tedy povolil a mrkl významně na Saň, která hned porozuměla. Ona měla princeznu rozsápat, i dá si zvláště záležet, aby tu krinolinku pořádně pocuchala a hodně potrhala.
Princezna zkoušela své nové šaty a smutně se shlížela v zrcadle. Sám pak Král s panem Francem, kteří stáli opodál, museli uznati, že jí to překrásně sluší. A jak to mohlo být teprve krásné, kdyby byla mohla hrát se svým milovaným Panošem! Jakou radost by z toho měla Jelenka, která Princezničku po Kašpárkovi nejvíc milovala. Jistě si zapláče, jak strašný osud ji stihne. Takové smutné myšlenky táhly princezninou hlavou, mezitím, co blížil se den představení.
V té době zkouška stíhala zkoušku. Loutky byly již celé uštvané a únavou sotva se držely na nohou.
V noci, když děti spaly, ve dne, kdykoliv odešly buď do školy nebo na procházku, hned svolával režisér herce, kteří musili pilně cvičiti až do chvíle, kdy děti se probudily nebo kdy jejich veselé hlasy ozvaly se za dveřmi. Tu o překot naskákal vždy celý personál do krabic a ubohá princeznička, která ocitla se často se svou krinolinkou v tlačenici, musela se vpravo a vlevo oháněti, aby si šatičky nepomačkala. Na štěstí býval panoš v takové chvíli vždy na blízku, jsa šťasten, že může jí klestiti cestu, aby bez úrazu dostala se domů. Jinak však byl ubohý mládeneček přímo zoufalý. Ve zcela podřadné úloze, která mu byla přidělena, nebylo mu dopřáno ani současně objeviti se na jevišti se svou Princeznou. I nabrousil tajně svůj malý meč o květináč, v němž Jelenka pěstovala své fazole a umínil si, že všechna ta strašidla, všechny loupežníky a čaroděje při představení rozseká i kdyby sám měl být za to doopravdy sežrán drakem nebo odnesen čertem.
Žádné komentáře:
Okomentovat