Slavnostní představení

V den svých narozenin našla Jelenka ráno na stolku lístek, který tam v noci doručil Policajt. Na lístku tam stálo:
Na oslavu 6. výročí Jelenčiných narozenin pořádají dnes večer loutky jejího divadélka samostatné představení, k němuž tímto uctivě zvou.
Dávati se bude: Začarovaný hrad Černobýlův, hrůzostrašná hra ve 12 obrazech. Napsal Duch. Režisér Černokněžník.
Jelenka nemohla svým očím uvěřit. Bratr její Jéňa a sestřička Manča byli neméně překvapeni. Jak by také ne! Loutky budou samy hrát! Nemohli se ani dočkat večera. Když se sešeřilo, plni očekávání zaujali místa před oponou. Jelenka zašeptala Manče: „Já mám trochu strach z té hrůzostrašné komedie.“ Manča však ji uklidnila, že se Kašpárek již postará, aby to dobře dopadlo. Děti nevěděly, že Kašpárek byl z této hry vůbec vyloučen. Ležel se svou kobylkou na dně krabice a zdánlivě si ničeho nevšímal, co se kolem dělo. Když však všechen personál byl již připraven a shromážděn v zákulisí, pravil tiše kobylce do ucha: „Pojď, podíváme se na to fiasko, které ti hlupáci utrží. Bude to dokonalá švanda.“ – Na jevišti pobíhal režisér, Saň cvičila v zákulisí klapat a sršet oheň svou hroznou tlamou. Čert rozdělával ohníček a sypal do něho kalafunu a Duch svítil příšerně očima. Uprostřed jeviště stála Princezna, bledá, chvějící se ve své zlatožluté krinolince a bílým závojem na hlavě – a opona šla vzhůru. „Ta je krásná,“ vydechla Jelenka a očka jí zazářila. V tom však vyřítily se obludy z kulis, a uchopivše ubohou Princeznu, začaly s ní cloumat, vydávaje nejhroznější skřeky. Do toho zaznělo úpěnlivé volání dívky: „Ach, já přenešťastná Princezna, ach, co já si počnu?“ To bylo přespříliš pro útlocitné srdce Jelenčino. Počala plakat a volat: „Nechte ji na pokoji, pryč jděte, neubližujte jí, já nechci, abyste ji roztrhaly, Princezno, uteč, uteč!“ princezna skutečně utekla. V tom Jéňa počal pískat a dupat a Mančina poručila velitelsky: „Opona dolů!“
Strašidla se nenadála takového přijetí od diváctva. Podala přec to nejlepší, co dovedla. Vstupní scéna byla opravdu dokonale nacvičena a mistrně sehrána a nyní měli být vypískáni? Děti však příliš důrazně projevily svou nelibost, takže opravdu se zdálo, že režiséru nezbude, než dát znamení ke stažení opony. Tu však kde se vzal, tu se vzal, vlítl shora na jeviště Kašpárek, udělal několik kotrmelců, pak udupal nožkama oheň, z něhož se šířila pekelná vůně a zamávav svou čepičkou, uklonil se hluboce a pravil: „Velectěné publikum, mám tu čest se vám představit: Jsem Kašpárek a slítl jsem sem po hlavě, protože mi nedovolili, abych přišel po nohou.“ Jelenka radostně vykřikla a Jéňa s Mančou počali tleskati a volali: „Ať žije Kašpárek! Nazdar! Výborně, výborně!“ A Kašpárek se ukláněl a zvolal: „To byla šprýmovná předehra k veselému představení., děti! Černobýlův hrad se propadl do horoucích pekel. A víte proč? Protože nechtěli doň vpustiti Kašpárka! Dobře se tak stalo. Propadl se a je po něm veta! Setřete slzy strachu a hrůzy a zasmějte se se mnou na celé kolo! Mé představení začíná!“