O medvídkovi

V koutě, kde nakupeny byly dětské hračky, byl zřejmý nepokoj. Jak by také ne, když nevrátil se dnes mezi ně zrzavý medvídek, ten roztomilý huňáček, který ať zvedl přední tlapku nebo zadní, ať otočil hlavou vpravo nebo vlevo, vždy byl tak neodolatelně směšný, že nejen všechny panenky i s Kašpárkem ale i káča a její druh bič, i koníček a prasátko, inu vše, co v koutě se nalézalo, bylo do medvídka zamilováno.
Mimo to, nebylo lze bez hlubokého pohnutí poslouchati vzlykot, který se ozýval z postýlek dvou dětí, chlapečka Jéni a jeho malé sestřičky Jelenky.
Tu Lilinka, panna Jelenčina, kterou tato příhoda velice rozčilovala, protože si ji Jelenka dnes ani do postýlky sebou nevzala, přísně okřikla ostatní hračky: „Ticho! Ať se dozvíme, co se vlastně stalo“ Jelenka vzlykala: „Jéňo, já za to nemohu, mně je ho také moc líto, ale já za to opravdu nemohu.“ „Můžeš,“ vyčítal jí Jéňa rozhorleně „proč jsi ho brala sebou bez dovolení? Já ti ho nepůjčil a medvídek o to ani nestál, abys ho vozila v kočárku. Teď je pryč a víckrát jej již neuvidíme.“ A tlumený pláč Jéňův zvyšoval jen lítost ubohé Jelenky.
„Snad ho zítra najdeme,“ osmělila se ještě pronésti, aby potěšila bratříčka. „Jo, najdeme, nic nenajdeme, Dengo je puštěn, jestli medvídka někde vyčenichá, tak ho sežere,“ namítl Jéňa a rozplakal se nanovo. A Jelča, která si vzpomněla na svou kačenku, kterou malí psíci nedávno také na kousky roztrhali, plakala s ním. Hračkám v koutě tajil se dech. Už věděly co se vlastně stalo. Jelenka vozila medvídka ve vozíčku a někde ho vytrousila. Pozdě asi zpozorovala, že vozíček je prázdný, a medvídek se nenašel. A venku je taková tma a déšť bije do oken! Lilinka se Jéňovi nic nedivila, že činí Jelče výčitky, vždyť totéž se mohlo snadno přihodit i jí, Lilince, kterou Jelenka tak často vozila po procházkách. A kdyby tak ležela ona teď někde v příkopě, na kraji lesa, v blátě a dešti – ne, to by bylo hrozné. Medvídka jí bylo sice také trochu líto, kdyby to však bylo potkalo ji, bylo by to ještě mnohem, mnohem horší.
Však děti pomalu ztichly. Únava a spánek přemohly jejich lítost. I hračky usnuly a v pokoji zavládl klid. Jen dešťové kapky tiše zvonily do oken – však i ty k ránu přestaly a na východě probouzel se nejkrásnější letní den. Však co to? Jéňa jako střela vylítl z postýlky. Zdálo se mu, že slyší někoho škrábati na dveře. Byl to sen či skutečně?… A zas! – „To je medvídek!“ problesklo mu hlavou a již navlékal na sebe šaty jak nejrychleji dovedl a běžel otevřít. A opravdu – medvídek! Seděl ubožáček promoklý a zablácený přede dveřmi jako žebráček. Jéňa se k němu vrhl s radostným výkřikem: „Medvídku, kde jsi se tu vzal? A jak jsi mohl zaškrábat? “ Medvídek sice neodpovídal, Jéňa však spatřil, jak Dengo z povzdálí je pozoruje a spokojeně vrtí ohonem. Okamžitě porozuměl. „Dengo, to tys přinesl medvídka, tys škrábal na dveře, viď?“ A Dengo také sice neodpověděl, mrkal však na Jéňu tak významně svýma upřímnýma očima, že nebylo třeba slov. „A já myslel, žes ho sežral a tys byl tak hodný“ pravil Jéňa a upřímně dojat šel a věrného psa pohladil.
Pak nastal ruch a shon. Dům se probouzel a ve chvíli bylo všem obyvatelům známo, že medvídek se vrátil a že Dengo ho přinesl. Jelenka byla blažena. Aby odpykala svou vinu, kterou tak těžce nesla, ujala se velice starostlivě promoklého medvídka, navlékla mu Kašpárkův kabátek, který tento – budiž to zde k jeho chvále podotknuto, velmi ochotně ze sebe dal svléci, ovázala mu pečlivě hlavičku a uložila do Lilinčiny postýlky, aby prý z toho nočního dobrodružství, jež zažil, nedostal rýmu. A medvídek a Dengo, který od této příhody, mimochodem řečeno, velice stoupl v úctě a lásce dětí, stali se hrdiny dne.